Některé občanské iniciativy chystají na 7. března „Oslavy odchodu Václava Klause“. Jsou koncipovány podle vzoru „Vynášení Morany“ a k účasti se na Facebooku přihlásilo více než dva tisíce lidí.
Oslavy se budou konat na různých místech republiky, nejen v Praze. Jde prý o „jednu z nejradostnějších událostí v dějinách naší země“.
Nechci nikoho jen tak zbůhdarma mentorovat. Je to jen jedna z mnoha reakcí na poslední politické události, pořádají ji mladí lidé. Cítí jistou úlevu, kterou chápu. Potřebují se trochu odreagovat, to taky chápu. Navíc organizátoři sami přiznávají rozpaky z toho, že za Klause nastupuje Zeman. Přesto je tu jakési velké nedorozumění. Není pravda, co řekla Právu jedna z aktivistek, podle které se na Hradě nic nezmění. Změní se, stejně jako by se bylo změnilo, kdyby byl vyhrál Schwarzenberg.
Rád bych to bral střízlivě: Schwarzenberg by byl býval jistě lepší. Znamenal by také pokračování stavu mocenské rovnováhy (a tedy taky svobody), kterou vlastně zažíváme už od roku 1996, a která čím dál tím víc hraničí s anarchií. Je to ze své povahy provizorium, jednou to skončit muselo.
Zeman je změnou k horšímu. Dá se předpokládat, že rovnováhu hraničící s anarchií nahradí dřív nebo později stabilita v nejhorším slova smyslu. Je lehkomyslné předpokládat, že nikdy už nemůže být hůře než za Klause. Může, vždycky může být hůře. Jde to skoro samo od sebe, člověk se přitom sám nemusí ani moc snažit. Změny k lepšímu jsou obtížné, stojí v lepším případě pot a slzy, v horším ještě i krev. Proto jsou navíc nepravděpodobné. Budeme tedy mít to pravděpodobnější, což bohužel není žádná útěcha.
Člověk by předpokládal, že se teď ve Schwarzenbergově táboře bude dumat nad tím, proč prezidentská volba skončila tak katastrofálně. Mimo jiné proto, řekl bych, že kampaň byla pojata, stejně jako nynější oslavy Klausova odchodu, na způsob masopustní veselice. Když byl ovšem nebohý „pankáč Karel“ konfrontován se skutečným aligátorem, který na rámec masopustní veselice nepřistoupil, aligátor ho bez okolků sežral. Aligátoři si hrát moc neumějí. Všechno zlé ale může být k něčemu dobré. Ale jen tehdy, když se pojmenuje, co bylo špatně, a začne se uvažovat o tom, co tedy do budoucna.
Úplně nejhorší je pokračovat v masopustním veselí. To, že Klaus odchází, není výsledek vůle lidu, která se prosadila. Prostě mu skončilo druhé volební období. Výsledek vůle lidu, která se prosadila, je, že na jeho místo zasedne někdo (ještě) horší. Je to snad proto, že lid selhal? Vymlouvat se na lid je laciné, vina je na těch, kteří lid nedokázali přesvědčit, že je tu lepší alternativa. Jak má lid např. věřit člověku, který se důrazně distancuje od vlády, v níž sedí?
Takže: příštích deset let strávíme nejspíš v aligátořím teráriu (aligátoři se, jak známo, rychle množí). Můžeme si za to jako obvykle sami. Dá se to přežít, dokonce se ctí přežít. Nic jiného nám taky nezbývá. Přežít to se ctí dá ovšem práci. A vůbec není co oslavovat, aspoň hned na počátku ne.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
