Fotbalisté jsou zvyklí čas od času svléknout klubový dres a nastoupit za reprezentaci. Tak nějak by si člověk představoval i chování politiků.
Fotbalistům je jasné, že v nároďáku se hraje o menší peníze, ale o větší prestiž (úspěch na reprezentační scéně jim přitom pomůže navýšit vyjednávací potenciál při debatách o výši platu na klubové úrovni). Někdo je větší srdcař, někdo má odlišné priority, ale více méně to funguje. Na klubové úrovni si hráči nic nedarují, ale uvědomují si, že součástí jejich práce je i kopat za svou zemi. Vědí, kdy hrají v dresu svého klubu, a kdy mají oblečený dres se lvíčkem na prsou.
Na rozdíl od sportovců to ale u většiny politiků nefunguje.
Když Barack Obama vyhrál podruhé volby, prohlásil, že soupeř byl ve volební kampani tak tvrdý, protože mu záleží na jeho zemi. Jednodušeji to snad ani říct nelze. Obama samozřejmě nepadl svému konkurentovi do náruče – ví ale moc dobře, že ztratí-li Američané důvěru v systém, pokud politiky přestanou považovat za ty, kterým na systému záleží, dopadne to i s prezidentem špatně. A na to jakoby se u nás zapomínalo.
Legitimita vůdců je odvozena jen od důvěry občanů. Nemáme žádného dědičného panovníka z boží milosti, který automaticky spojuje svoje poddané i ve chvílích prohnilých vlád. Neschopnost tuzemských politických stran definovat minimální průsečík národních zájmů je v této konstelaci sebevražedná. Hraje se podle stále stejných not: raději žádná koza než ta sousedova. Pak se ale nemůžeme divit, že tak často paseme cizí dobytek.
Viděno očima voličů, zvolení politici hrají také v národním dresu. Dávají-li si pro vlastní potěšení gól do vlastní branky, zpochybňují systém jako takový. Žádný divák by zřejmě nefandil národnímu fotbalovému týmu, kde by si přihrávali jen hráči ze stejného klubu. Neschopnost současné politické elity hrát za jiný než klubový tým vede k tomu, že chybíme na skutečné mezinárodní scéně. Až to bude potřeba, budou se politici divit, že občané ani vlastně nevědí, proč by společnému národnímu týmu měli vlastně fandit.
