Z dnešního pohledu to zní banálně: „Zeman bude mít podporu velké části voličů ČSSD a ve druhém kole Zeman vyhraje nad Schwarzenbergem.“ To jsou dvě základní sdělení z článku, který vyšel v Reflexu s titulkem Zeman prezidentem.
Ale nenechte se mýlit. Citát není vytržen z analýzy, jež vznikla před pár týdny. Ve skutečnosti vyšla už v předposledním vydání Reflexu z roku 2011, to znamená téměř rok před volbou, v níž nevyhrál nikdo jiný než Miloš Zeman.
Pod textem jsou podepsáni dva autoři: komentátor Bohumil Pečinka a politolog Petr Sokol. Dnes si mohou oba pánové říct, že už před rokem dokázali spočítat to, s čím se řada angažovaných politologů a novinářů dodnes teprve vyrovnává.
„V prosinci 2011 předložila vláda volební zákon o přímé prezidentské volbě a my jsme se snažili vyjít ze dvou věcí,“ vzpomíná Bohumil Pečinka. První byla logika dvoukolové přímé prezidentské volby ve Francii, od níž čeští zákonodárci tento zákon opsali. „V reakci na to jsme vzali v úvahu schopnost Miloše Zemana oslovit před prvním, a hlavně druhým kolem nejen voliče české levice, ale rozkročit se i směrem ke středu a pravici. Takový potenciál neměl žádný z prezidentských kandidátů, navzdory tomu, že Zemanovi tehdy průzkumy přisuzovaly kolem pěti procent hlasů.“
Pečinka a Sokol se samozřejmě pohybovali v mantinelech tehdejší reality, kdy ještě nikdo nevěděl, že Miroslava Němcová z ODS se nakonec kandidatury vzdá. Přesto správně spočítali, že do druhého kola spolu se Zemanem postoupí buď Němcová, nebo Karel Schwarzenberg. Ale i podíl hlasů v prvním kole odvodili správně. „Podíly, jež si z nezávislého rezervoáru ukousnou Schwarzenberg, Zeman a Němcová, rozhodnou, kteří dva z nich postoupí do druhého kola. Jejich volební zisk v prvním kole se bude pohybovat mezi 20 a 25 procenty,“ napsali autoři analýzy. S nadsázkou tak dnes můžeme říct, že čtenář jejich článku nepotřeboval mezi 15. prosincem 2011 a 26. lednem 2013 žádný jiný text na téma prezidentská volba, stačily by mu až oficiální výsledky. A přesto by všechno důležité věděl.
Mnoho slov bylo v uplynulých dnech vyřčeno i napsáno na téma „selhání české žurnalistiky“. Jeho projevem měla být otevřená angažovanost některých novin i novinářů na straně Karla Schwarzenberga. Pokud se však na věc podíváme optikou žurnalistické teorie, o žádné selhání nešlo. Angažovaná žurnalistika je jedním z legitimních proudů současné novinařiny, ale samozřejmě má svá specifika. Stačí si otevřít příslušné heslo na Wikipedii. „Angažovaná žurnalistika je novinářský žánr, který záměrně a transparentně volí neobjektivní postoj, většinou z nějakého sociálního či politického důvodu.“
My v Reflexu preferujeme žurnalistiku jinou. Jak už z názvu časopisu vyplývá, máme radši novinařinu, jež realitu spíš reflektuje, nikoli zkresluje dle představ reportérů. Raději ukazujeme svět takový, jaký je, než takový, jaký bychom si ho přáli mít. Teprve pak vyjadřujeme názor. Věříme, že je užitečnější nežít v iluzi, byť to někdy může být trochu kruté. A to platí i pro prezidentskou volbu. Agitkám ve prospěch politických stran či kandidátů se však vyhýbáme, proto jsme se nezúčastnili ani kampaně za zvolení „spravedlivého knížete Karla“. Na druhou stranu je tu však i jistý komfort. Čtenáři Reflexu měli celý kalendářní rok na to, aby se s vítězstvím Miloše Zemana dokázali vnitřně srovnat. Snad to není tak málo.
