Ke Knize roku 2012 Lidových novin: o selhání editorů a nemorálnosti některých účastníků | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ke Knize roku 2012 Lidových novin: o selhání editorů a nemorálnosti některých účastníků

Kateřina Kadlecová17. prosince 2012 • 12:17
Ke Knize roku 2012 Lidových novin: o selhání editorů a nemorálnosti některých účastníků
Knihy
• foto: 
Profimedia.cz

Tradiční anketa Lidových novin Kniha roku mě každoročně poučí, pobaví a popudí. Ani letos, když o víkendu vyšla tiskem, to nedopadlo jinak. Pěkných pár oslovených bezskrupulózně nominovalo díla vlastní nebo v nichž mělo nějakým způsobem prsty, knihy svých příbuzných nebo publikace napsané přáteli.

reklama

Doplnění: Jako pěkný pitomec. Jako dítě, které by mělo šoupat bačkorami, když se baví dospělí. Jako trumbera, kterého nachytali na švestkách. Tak jsem si připadala, když mi tři čtenáři RX i LN napsali do diskuse pod tento článek, že redaktoři Lidových novin neudělali chybu a že regule své soutěže o Knihu roku 2012 řádně vysvětlili.

 

Dala jsem se tedy do třetího zevrubného čtení přílohy Orientace LN z 15. 12. a našla ten sloupek s pravidly. Úplně vlevo na straně tři - cancour, který jsem na první dvě čtení přehlédla a i nadále na mě bůhvíproč působí neviditelně. Možná neumím číst noviny. A možná by pravidla hry měla být umístěna přehledně na začátku a odlišena od okolního textu tak, aby nepůsobila jako placená inzerce, nestála až bůhvíkde vzadu a... Konec výmluv.

 

Pravidla už znám a zkušeným novinářům z Lidovek se moc omlouvám, kaju se, lituju a proklínám svou neomluvitelnou a nevysvětlitelnou nepozornost, leč trvám na mnohém, co tvrdím dále. I když mám evidentně máslo na hlavě (pěknou porci). Omluvte moji fatální nepozornost - ale neváhejte a čtěte následující odstavce. 

 

Výběr obeslaných osobností pak okořenila hrst opravdu nečekaných jmen a editoři, evidentně přesvědčení o naprosté průhlednosti ankety, se nenamáhali oznámit čtenáři cokoli o pravidlech hry. Výsledkem je zmatek a do velké míry ostuda.

 

Odhlédněme od faktu, že Knihou roku 2012 se stala jistě skvělá publikace o knězi Josefu Toufarovi, kterého v roce 1950 umučili příslušníci StB. Knihu Jako bychom dnes zemřít měli (více o ní i o výsledcích ankety LN vizte zde) literáta a publicisty Miloše Doležala poněkud pokoutně vydala bez sebemenšího marketingu Nová tiskárna Pelhřimov.

 

Ono by to hlasování jistě dopadlo jinak, kdyby editoři do ankety nepřizvali takové množství historiků, teologů a obecně věřících lidí – ale anketa vzniknuvší v roce 1928 a obnovená roku 1991 si zakládá na tom, že je zaujatá a odnepaměti straní určitému okruhu autorů a děl, takže se vlastně nic neděje a ten disproporční, prazvláštní soubor respondentů nesmí nikoho urazit.

 

Co mě ale skutečně namíchlo, je absence jednoznačně uvedených pravidel, s nimiž se odpovědní redaktoři nenamáhali čtenáře obtěžovat. Anketa je rozpálená na celých dvanácti tiskových stranách přílohy LN Orientace, ovšem nikdo z nás se nedozví, proč editor v odpovědích desítek osobností ponechal i knihy podstatně staršího data vydání než z průběhu loňské zimy, stejně jako již několikátá vydání starších publikací, a jak je možné, že je respondenti vůbec nominovali.

 

Neměla by pak taková zavádějící hlasování vypadnout? A kolik „knih roku“ lze vlastně navrhnout? Nebývaly v předchozích ročnících maximálně tři na každého respondenta? Někteří oslovení borci ovšem v roce 2012 evidentně přečetli knihu jedinou (tu, co napsal parťák z hospody, případně tu z pera příbuzného), jiní do ankety natláskali hned pět titulů, což bylo odpovědným redaktorům jaksi putna.

 

Jak s takovými nominacemi novináři naložili? Započítali je, nebo jsou neplatné? A kolik respondentů pro anketu oslovili, a jaké a proč zrovna tyhle, a kolik se jich ve finále věci zúčastnilo?

 

Na titulní straně oněch LN (ale nikoli už v sešitu samotné přílohy) redaktor Petr Zídek píše, že „celkem v anketě LN Kniha roku 2012 hlasovaly na tři stovky spisovatelů, překladatelů, vědců, kritiků, nakladatelů a dalších osob, které mají ke knihám blízko“.

 

Já ovšem spočítala pouhých 216 odpovědí, a i když jsem se mohla o pár seknout, ke třem stovkám se 216 neblíží ani náhodou. A proč jsou ve výběru učitelka nebo moderátor, ale šéfredaktoři A2, Literárních novin, Revolver Revue nebo Tvaru chybějí? A proč jsou za mnohými odpověďmi tři hvězdičky? Aby se zapláclo místo? Chyba tisku?

 

 

„Kniha roku LN“ je zřejmě pro novináře pořádajícího deníku natolik ikonický projekt, že jej není třeba veřejnosti přibližovat, stejně jako není třeba ozřejmovat a obhajovat (neobhajitelný) výběr dotázaných.

 

Mnozí z respondentů mě ostatně dosti pobavili – někteří bez rozpaků nominují svá vlastní díla, případně třeba jednu jedinou knihu, kterou shodou okolností napsal člověk téhož příjmení. Jak skromný asi musí být evangelický teolog profesor Milan Balabán, když jako druhou ze svých nominací jmenuje vlastní útlou knížečku! A jak soudný je překladatel Hanuš Karlach, uvádějící jako jedinou „Knihu roku“ docela marginální cestopis napsaný mladým sinologem Janem Karlachem (syn, či vnuk, pane Karlachu?)?

 

A když Martin Machovec nazve nactiutrhačnou publikaci Panoptikum české podřadné spisovatelky a své přítelkyně Ireny Obermannové, knihu, na níž se dle svých slov „maličko podílel“, „edičním počinem mimořádného významu“, chce se člověku sledujícímu Machovcovo dlouhodobé proobermannovské mediální tažení plakat nad ním hanbou.

 

Ostatně, když odečtu všechny, o nichž vím, že více či méně přiznaně hlasovali „malou domů“ pro sebe, svou rodinu, kamarády nebo kolegy z katedry, zbudou mi z oslovených tak dvě třetiny. A to je ostuda.

 

Podobně trapné jsou pak politické a osobní motivy některých – třeba když Martin C. Putna jako první volbu vypálí Vieweghovu poslední (nepovedenou) prózu Mráz přichází z Hradu a z jeho zdůvodnění je patrné, že mu leželo na srdci spíš veřejné plivnutí na prezidenta Klause než literární kvality knihy. Případně když Eva Kantůrková naprosto mimo nominace poukáže na „nízkou mstivost“ jistého aktuálního románu o Jiřím Muchovi.

 

Poznámka pod čarou: komiks a dětská literatura zůstaly jako obvykle stranou.

 

Letošní ročník ankety Kniha roku 2012 je už druhým zklamáním, které mi v posledních dvou týdnech Lidové noviny uštědřily (přestože jsem z prvních patnácti umístěných děl desítku přečetla a smekám před valnou většinou z nich, takže anketa zřejmě nějakou relevanci má a s jejími výsledky se dokážu ztotožnit).

 

To první bylo ještě o něco trpčí – to když prvního prosince v příloze LN Orientace vyšla vedoucímu kulturního oddělení LN Jiřímu Peňásovi mělká úvaha s názvem Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha. Ten text doporučuju vaší pozornosti – vzbudil obrovský čtenářský ohlas a několik reakcí v médiích.

 

Autor se v něm plazí po povrchu až příliš často omílaných úvah o rozdílu mezi ženským a mužským psaním (nebo spíš vnímáním, protože o genderlingvistiku a literární teorii se text nejen neopřel, ale sotva otřel), a kdybychom tomu placatému, neostrému, dojmologickému, generalizujícímu textu zkusili přisoudit nějaký leitmotiv, pak snad „ženy píší špatně, poněvadž jsou ženy“.

 

V tomtéž médiu o Peňásově článku o týden později diskutovaly tři spisovatelky a tři kulturní publicisté (dva z nich rodu mužského), téma Peňásova argumenty postrádajícího počinu posléze přihřál i Respekt v anketě, v níž se k němu vyjádřily čtyři české prozaičky.

 

Mnoho povyku pro nic! Kdo četl chorobopis Ireny Obermannové, tedy její zatím poslední prózu Panoptikum české, a kdo se zároveň ztotožňuje s mým názorem, že paní I. O. se ve svém psaní blíží realitě, protože na nějaké fabulování nemá dost fantazie, tuší, že Peňás, popsaný v „panoptiku“ jako slabošský antihrdina, už si svou favoritku mezi ženskými autorkami našel. Je to ta Nejkrásnější česká. I když ne právě spisovatelka.

 



Klíčová slova: rxrxkaterinakadlecova



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama