Prezident Klaus zachmuřený, soptící | Reflex.cz
reklama
nahoru

Prezident Klaus zachmuřený, soptící

Bohumil Doležal19. listopadu 2012 • 10:50
Prezident Klaus zachmuřený, soptící
Prezident Václav Klaus v sobotu vyjádřil obavu nad tím, aby současná a následující generace nezapomněly, co se odehrálo 17. listopadu 1939.
• foto: 
Profimedia.cz

K výročí 17. listopadu 1939 držel Václav Kaus i letos řeč na shromáždění u Hlávkovy koleje v Praze. A ani letos nijak podstatně nezaostal za tím, co by od něho člověk očekával.

reklama


Trochu se bojím, aby prezidentova řeč byla pochopitelná nejen nám současníkům, ale i příštím generacím. Proto tento malý komentář.

 

Za prvé, jak Václav Klaus s oblibou říká, „historický kontext“. Pan prezident se vrátil ze státní návštěvy Rakouska poněkud rozlícen. Zlobili ho Zelení, eurohujeři, odpůrci Temelína (v tomto případě ho trochu chápu) a kritici vyhnání sudetských Němců. Kromě toho, jak se svěřil médiím, žije v nejistotě, zda lidé vůbec vědí, jakého obhájce národních zájmů v něm nyní ztrácejí. Je třeba jim to důrazně připomenout, co neuděláš sám, nikdo jiný za tebe neudělá.

 

A nyní vlastní sdělení. Prezident se bojí, „aby to, co se zde odehrálo 17. listopadu 1939, a to, co se v celé naší zemi odehrávalo v tragických letech následujících, nebylo vymazáno z paměti nehistoriků, tedy normálních lidí současných i budoucích generací“. Má to snad znamenat, že historici nejsou normální lidé? Při pohledu na některé oprýmkované i neoprýmkované podpůrce oficiózní státní ideologie to tak někdy skoro vypadá.

 

Jinak se prezidentova představa může zdát na první pohled bláznivá: o povaze německého teroru za války a vůbec ideologie a praxe třetí říše nemá ve světě až na pár bezvýznamných cvoků nikdo žádné pochybnosti.

 

Prezident říká, že  v této věci nelze přistoupit   na zvyklosti „éry zapomínání a gest“ a spokojit se „s verbálními, snadno vyslovovovatelnými omluvami“. Je to kritika prezidenta Gaucka? (Nechci slovíčkařit a připomínat, že omluva musí být verbální, neverbální omluvy neexistují.) A nejde mu snad o to, že omluva by měla být taky provázena činem, nejlépe ve formě nějakého solidního odškodnění, nejlépe čas od času opakovaného?

 

Prezident je znepokojen, že se u Hlávkových kolejí setkává více méně se stále stejnou skupinu lidí. Troufnu si odhadnout, že jsou to účastníci událostí a pamětníci (těch bude už pomálu), oběti či pozůstalí, a konečně stoupenci poválečného národněsocialistického režimu, jehož představitelé kdysi ze slabosti a indolence pomáhali prošlapávat cestu Stalinovým lidem.

 

Vnucuje se otázka, jak významně rozšířit a omladit toto publikum. Před podobným problémem stál ve své době i komunistický režim. Představa, že by se např. únorových, májových a listopadových oslav zúčastnily spontánně davy lidí, se ukázala natrvalo neprosaditelnou (vyřešilo se to tím, že tam nahnali úředníky, kteří se báli o koryta, a mládež školou povinnou). Obávám se, že podobná představa je nereálná i dnes.

 

Pan prezident taky pojmenovává hlavního nepřítele v jeho boji proti zapomínání a gestům. Je to „soudobá, tzv. informační společnost … se svou apoteózou internetu a tzv. sociálních sítí“, která „nás ohlušuje záplavou nestrukturovaných, navíc často více méně irelevantních dat či informací“.

 

Zjevně ho inspiruje jeho přítel Vladimir Valdimirovič, který v boji proti „nestrukturovaným a irelevantním datům a informacím“ na internetu už výrazně pokročil. Touha, aby zbyly jen „informace relevantní a strukturované“, je odvěká touha všech vladařů, její technické prosazení na internetu je naštěstí svízelné.

 

Za jedno je ovšem třeba prezidenta pochválit: za jasná slova o tom, že v událostech bezprostředně po skončení poslední války „je nutné … odlišovat excesy a činy jednotlivců od konání státu, od oficiální státní politiky a od ideologie, která tyto činy vyvolává a ospravedlňuje“.

 

Samozřejmě! Nejde zdaleka jen o nějaké činy jednotlivců: jde o konání poválečné ČSR, o oficiální státní politiku „lidově demokratického“ režimu a o tehdejší státní ideologii, která ty činy vyvolala a ospravedlnila. Jen mám takovou pochybnost, zda pan prezident nechtěl říci něco úplně, ale úplně jiného.


Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.


 



Klíčová slova: rxrxbohumildolezal



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama