Praštilo mě to do očí při TV reportáži z oslav vítězství nizozemského expremiéra Marka Rutteho a jeho liberálů: ve stanu u mořského pobřeží se za doprovodu DJ (nebyl to Miloš Skalka) bavili elegantně oblečení, upravení a do němoty nezlití lidé, s nimiž byste klidně popili, ač jsou politici.
Hned jsem si vzpomněl na předvolební turné, jež jsem nedávno absolvoval s ČSSD: polovina jejích kandidátů na Vysočině si naposled myla vlasy před posledními volbami, deodorant evidentně považují za postřik do sklípku na jablka a jejich obleky by klidně odříkaly někdejší maturitní otázky. Včetně některých kandidátek vypadají, jako by společně právě vyskočili z výlohy partiovky.
Pro mladší: za komunismu tyto obchody prodávaly zlevněné oblečení s „menšími“ vadami materiálu, střihu či provedení. I kdybyste si ho doma tisíckrát zašili, došili nebo úplně přešili, stejně byste vypadali podobně fešácky jako kdysi Miloš Zeman v legendárním falešném vlněném saku, co se mu po neforemném těle sunulo ze strany na stranu, protože si kapsy obtěžkával plackami slivovice. Snad aby se cítil mentálně dostatečně uvolněně pro své bonmoty.
Zdaleka však nejde pouze o regionální partajní kádry, u nichž lze předpokládat, že kulturně hrdě kráčí se svým regionem. Jako člověk v hmotné nouzi, jemuž byste upřímně běželi domů pro vlastní obnošené sako, vypadá i exministr vnitra František Bublan, toho času šéf parlamentního výboru a adept na senátora, mimochodem častá tvář v TV.
Při pohledu na jeho špinavé obnošené polobotky na gumové podrážce a kalhoty s vyleštěným zadkem jsem se dokonce cítil nějak dotčený: už tolik let Bublana tak velkoryse platíme ze svých daní, a on se ani neobtěžuje slušně obléknout, aby reprezentoval i něco jiného než nevkus? Jak sakra máme důvěřovat chlápkovi v saku neurčité barvy? Co když se pak stejně neurčitě vybarví i v Senátu?
Abych ale zůstal politicky vyvážený: viděli jste fantastický billboard s Ladislavem Kunertem, kandidátem TOP 09 na pražského senátora? Podobný účes jsem naposled viděl v Ein Kessel Buntes a vůbec to nebyla legrace.
Ano, vím: spousta Čechů se pořád obléká u Vietnamců nebo v podivných obchodech nabízejících oblečení z šizených průsvitných materiálů. Někteří proto, že rádi vypadají jako šupáci; jiní na lepší prostě nemají.
Většina politiků ale peníze má. A to dokonce, i když moc nekradou; třeba poslancům měsíčně platíme deset tisíc korun na tzv. reprezentaci. I proto, aby nevypadali, jako když právě přišli od ohníčku, abych opět (pokolikáté už?) vykradl mého mentálního gurua Jiřího Paroubka.
Možná si říkáte, že jsem povrchní: co záleží na oblečení? Důležitá je práce. Je to tragický omyl. Nakonec ne náhodou se říká, že šaty dělají člověka, ne? Pamatujete ještě na modré sako Petra Macha? Nebo falešné kožichy Šárky Grossové? Anebo potištěné košile, co najednou začal nosit Mirek Topolánek, když se mentálně vrátil do puberty? A co teprve slavné chalupářské trenýrky Paroubka?
Oblečení nejen všech zmíněných perfektně reflektovalo i jejich osobnost, jak bohužel víme nyní s výhodou časové perspektivy; lidé v modrém saku končívali ve vězení, premiéři v chlapeckých košilích se v Itálii nechávali fotit se ztopořeným penisem a chlapáci v trenýrkách si sami chystali grandiózní pád. I proto bych nikdy nevěřil chlápkovi s účesem Kunerta. Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že si ze mě dělá neřestnou legraci.
