Radosti na letišti v Heathrow

Radosti na letišti v Heathrow Zdroj: Profimedia.cz

Heathrow je třetím nejhorším letištěm světa a já vím proč

Letiště – bludiště – mraveniště – skladiště – rumiště.

 

Není tomu tak dávno, co jsme se takřka bezvýhradně shodli na tom, že nejnenáviděnějším vzdušným přístavem na téhle planetě je pařížské letiště Charlese de Gaulla. V hitparádě nejnemožnějších a nejnemocnějších letišť potvrdila Frantíkům jejich prvenství i televizní stanice CNN na svém turistickém webu cnngo.com. V předpeklí, tedy jako třetí nejpříšernější letiště na zeměkouli, tehdy skončilo největší z londýnských letišť, Heathrow. Právem.


Musím říct, že mi v Londýně tentokrát neztratili zavazadlo (kromě kabinového jsem si obezřetně žádné nevzala), že jsem se nemusela potupně zouvat, že mi nezabavili legálně zakoupený „dutý a ani náhodou free“ alkohol (po nepěkné a velmi draze pořízené zkušenosti z pařížského letiště si už žádný nekupuju) a že na mně ta ošklivá paní za bezpečnostním rámem nezkoušela typické chvaty pátrající po zbrani v rozkroku a v záňadří.

 

Na heathrowských toaletách dokonce nechyběla prkénka ani papír; absenci tekutého mýdla mi měl zřejmě vynahradit čísi žlutavý hlen visící přes zrcadlo (nepoužila jsem jej). Číslo „gate“ mého letu do Prahy se navíc na monitorech objevilo již půl hodiny před tím, než se dveře do letadla měly zavřít, takže jsem víceméně v klidu vstoupila do neobvykle krátké fronty k prohlídce kabinových zavazadel.

 

Brzy mi mělo dojít, proč je onen zástup tak nepočetný: k milicionářce sedící za počítačem, který zobrazí obsah vašeho batohu projíždějícího rentgenem, se totiž nikomu nechtělo, všichni volili raději delší lajny. Té „mojí“ bachařce se nezdálo hned šest ze sedmi zavazadel běžících na pásu, včetně mé batožinky, takže jsem s partou domorodek musela stranou. Evidentně do území nikoho. Po celou čtvrthodinu se mi nikdo neobtěžoval říct, co se, sakra, děje. Nebohé kabelky a batůžky ležely na dosah, a přece tak daleko.

 

Nakonec se k zavazadlům velmi ležérně vydal velký uniformovaný pán a po jednom je začal vyprazdňovat. Žádné soukromí, to se ví. Když dámě přede mnou vyňal z toaletní tašky nesmírně drahý krém jisté francouzské značky a odložil jej na zem, my zbylé jsme se málem rozplakaly. Objem té drahocenné lahvičky byl 125 mililitrů. Na palubu ovšem smí jen lahvičky do objemu 100 ml, poučil nás pán rozvážně. Pak zkoprnělou ex-majitelku krému upozornil, že si může skočit své zavazadélko odbavit dolů na „check-in“ – letadlo jí letí až za tři čtvrtě hodiny, a když sebou mrskne, možná to stihne. Paní udržela nervy na uzdě a zanechala zaměstnancům letiště svou kosmetiku v hodnotě minimálně dva tisíce korun.

 

 

Tou dobou jsem už tušila, v čem tkví můj problém. Flakon na pleťovou vodu byl příliš velký, ačkoli tekutiny už v něm zbyla jen tak třetinka. Řekla jsem to chlapovi, aby se procedura urychlila – ženy za mnou se totiž nějak podezřele rozstepovaly, a nebylo to proto, že by chtěly čurat. V rukou nervózně žmoulaly letenky.

 

Takže jsem bezpečáka instruovala, kde přesně najde mou toaletní taštičku, abych nezdržovala. On však řekl, že mi musí prohledat komplet celý batoh. Ano, samozřejmě lze lahvičku vyjmout a projet bágl znovu rentgenem. Jenže to by nemohl, kus po kusu, vytahovat mé zmačkané použité svršky (a bohužel i spodky) a předvést je celé té skvadře nebožaček s příliš rozměrnými flaštičkami drogerie.

 

Měla jsem hlad a taky vztek. Řekla jsem tedy pánovi, aby mi dal uzavíratelný plastový sáček, které tam mají na lahvičky s tekutinou mířící na palubu, že si do něj tu trošku předraženého gelu, co v nádobce zbyl, přeliju. Ani za nic jsem mu ji tam nechtěla nechat. Poučil mě však, že i když pytlík tekutinu nepropustí, není to nádoba, tudíž nelze. A mazaně mi poradil, abych (již bez své kosmetiky) zamířila do bezcelní zóny, zakoupila tam lahvičku, její obsah vylila nebo přelila (kam?) a vrátila se pro svůj majetek.

 

Bylo to potupné. Na chvilku mě dokonce přepadl pocit, že se personál tohoto odděleníčka rozhodl „bílým“ cestujícím vrátit léta britské koloniální nadvlády. Tahle hrstka zaměstnanců byla indického nebo pákistánského původu, oběti zátahu na nadměrné parfémy zas všechny bílé (a ženy). Všichni uniformovaní si pak ten večer jistě umyjí nad celou situací ruce pěkně luxusním sprchovým gelem. Jak já je nenávidím!

 

Do zavření „gate“ zbývala čtvrthodina. V přecpané hale jsem do sebe naházela pár kousků suši a zalitovala, že je plastová nádobka od použité sójové omáčky příliš mrňavá a načichlá k tomu, abych se s ní probila davem lidí zpět pro svou pleťovou vodu, kterou už nikdy neseženu (taky vám vždycky přestanou vyrábět váš střih džínů, váš parfém a vaši čokoládu v momentě, kdy si je doopravdy oblíbíte? Taky nakupujete dobré boty radši po dvou párech, i když vydrží léta, protože víte, že za rok už nebudou?)...

 

Za neustálého pořvávání zdejšího rozhlasu (nejde jen o třetí nejblbější, ale i o třetí nejrušnější letiště světa) jsem vyrazila ke své bráně. Sice to netrvalo deset minut, jak hlásala světelná tabule (asi počítala s tím, že vinou chaotického značení člověk víckrát zabloudí, ale já se musela vracet jen jednou – tu šipečku těsně pod stropem jsem prostě nečekala), ale přesto jsem doběhla jako jedna z posledních.

 

Na palubě letadla British Airways jsem se vzpamatovala ze šoku a ztráty pomocí banálního kuřecího sendviče, jehož etiketa se složením mi díky nesčetným „éčkům“ a patnácti druhům cukru, octa a koření posloužila jako poučná četba po zbytek letu.

 

 

Na ruzyňském letišti jsem vzhledem k prodělaným strastem pocítila nutkavou touhu koupit si na cestu nočním vlakem domů láhev ginu. I sáhla jsem po tom modrém hranatém (vy víte), protože na něj nalepili magickou číslici – 40 %. Nemysleli to však vážně. Kdyby se člověk pořádně podíval na ta drobounká písmenka kolem, zjistil by, že zřejmě chtějí říct „u takhle označených produktů ušetříte až 40 % oproti cenám tam dole v tom předraženém stověžatém městě – nebo taky ne“.

 

Člověk se ovšem pořádně nepodíval, naopak přihodil do košíku nějaký strašlivý nový typ jistého bylinného likéru. Pak jsem tu láhev vyndala, pak zas vrátila, pak vyndala... Znáte to váhání a přemýšlení o tom, zda je vaše kreditka skutečně plná kreditu. Po zvídavém pohledu prodavače jsem sebrala poslední zbytky hrdosti a odvahy, vrátila láhev do košíku a nechala si od něj zvěstovat nesmyslně vysokou částku.

 

Elektronicky jsem zaplatila (platební terminál mě naštěstí nevypískal), smutně se pousmála a prodavač, snad aby mě potěšil, mi podal slevový kupon odečítající 22 nebo kolik procent z ceny dalšího nákupu. „Platí jen dnes,“ dodal. „Zkuste si ještě něco koupit.“