Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, začíná dnešní jednání Poslanecké sněmovny. Na programu schůze je mimo jiné i projednávání takzvaného stabilizačního balíčku, do něhož patří i zvýšení DPH. Koalice se bude snažit přehlasovat senátní veto a nejspíš nebude úspěšná: několik poslanců ODS vypovědělo poslušnost.
Zásadně proti je ovšem taky prezident Klaus. Zdá se, že se v této věci (a nejen v ní) rozhodl pro tvrdou a otevřenou konfrontaci s vládou. Například Alexandr Mitrofanov v dnešním Právu ho za to chválí: projevil se prý opět jako přesvědčivý stoupenec pořádku a odpůrce chaosu ve společnosti.
Nějak se mi to moc nezdá. Jednak za tím cítím něco jako „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“, což mi připadá ošemetné. A jednak prezident, co si budeme povídat, má určitý vliv i v PS.
Bez ohledu na to, zda jsou jeho výhrady ke zvýšení DPH oprávněné, nebo ne (řekl bych, že se to prokáže teprve průběhem času), pokud se vláda dostane do situace, že sice setrvá u vesla, ale nedokáže v základních věcech prosadit svou koncepci, je to solidní základna pro politický chaos, resp. pro jeho pokračování. Ale to není to hlavní.
V politickém chaosu už nějakou dobu žijeme. Obě nejsilnější politické strany, ODS a ČSSD, jsou v podobné situaci. ODS sedí za krkem prezident: má ve straně pár stoupenců (jejich počet poroste úměrně s růstem nestability vládní koalice), takže Nečas je na tom teď stejně jako kdysi Mirek Topolánek, jehož posléze pomáhal svrhnout. ČSSD saje krev upír z Vysočiny, má k dispozici stranu, která je sice malá, ale její preference rostou, a slušnou šanci na získání prezidentského úřadu.
K dovršení všeho neštěstí si oba braši už odedávna velmi dobře rozumějí a i v poslední době se nenápadně podporují (např. Klaus doporučil Zemana za svého nástupce v úřadě). Jejich síla, jak se zatím zdá, nestačí na to, aby jeden nebo druhý dokázali ovládnout politickou scénu.
Dokážou však poměrně snadno a ruku v ruce vytvořit chaos, v němž bude možné leccos. Přesněji řečeno, už na tom pracují delší dobu, Klaus nepochybně přispěl k pádu Topolánkovy vlády, Zeman už předtím k tomu, že Topolánek mohl s pomocí dvou přeběhlíků nějakou dobu vládnout a pomohl také oslabit ČSSD při volbách do PS v roce 2011.
Zuřivý permanentní předvolební boj, v němž žijeme, sugeruje představu, že jde o třídní zápas kapitalismu se socialismem. Ve skutečnosti tu jsou na jedné straně dvě nejsilnější politické strany, pravicová ODS a levicová ČSSD, obě velmi nedokonalé, ale přesto přese vše jakýsi základ standardního politického uspořádání, v němž by snad jednou v budoucnu mohly obě civilizovaným způsobem politicky soupeřit a v případě nezbytí tu a tam i spolupracovat.
Na druhé se rýsuje spojenectví Klaus – Zeman, jehož základy byly položeny v době opoziční smlouvy (ta jim byla sice neohrabanými Havlovými intrikami vlastně vnucena, ale záhy se jim v ní velmi zalíbilo). Tedy ideologie třídního boje socialismu s kapitalismem (každý kladou znaménka plus a minus na jinou stranu, ale podstata je stejná), jejímž rubem je praktická politika postavená na zákulisních čachrech o dělbě moci).
Volba není mezi pravicí a levicí, volba je o hodně elementárnější: mezi politickým normálem a „nadstandardem“ v tom nejhorším slova smyslu. Je smutné, že to v ČSSD a jejím okolí nikomu (nebo skoro nikomu) nedochází. A na „pravici“ to není o moc lepší.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
