Můj hrdina Neil Armstrong | Reflex.cz
reklama
nahoru

Můj hrdina Neil Armstrong

Miloš Čermák27. srpna 2012 • 06:00
Můj hrdina Neil Armstrong
Neil Armstrong
• foto: 
Profimedia.cz

Byla to jediná celebrita, jejíž fotografii jsem měl pověšenou v dětském pokoji. A protože se tehdy slovo "celebrita" ještě nepoužívalo, byl to zkrátka můj největší klukovský hrdina.

reklama

Když jako první člověk v historii vstoupil Neil Armstrong na Měsíc, byl mně bez pár týdnů jeden rok. Narodil jsem se na konci šedesátých let a až později jsem si uvědomil, že mi "utekla" jedna z nepozoruhodnějších dekád dvacátého století.

 

Dokážu se smířit s tím, že jsem na vlastní kůži nazažil nejslavnější éru Beatles, Woodstocku ani LSD. Ale vždycky mě bude mrzet, že jsem v přímém přenosu nesledoval přistání Orla na Měsíci.

 

Začal jsem brát rozum až někdy v polovině sedmdesátých let, kdy dobývání vesmíru přestalo být vzrušující politikum. Na Západě i v sovětském bloku. V naší části světa nastoupila úmorná normalizace a doba nepřála snům. Ve mně však z toho kosmického vzrušení něco zůstalo. Jako kluk jsem snil o hvězdách a chtěl být kosmonautem. Neil Armstrong to ze zdi pokoje kontroloval z blednoucího plakátu.

 

Když bylo jasné, že kosmonautem nebudu (třeba proto, že se tak velké skafandry nevyráběly), chtěl jsem se aspoň zúčastnit kosmického výzkumu. Podle toho jsem si v osmdesátých letech vybral vysokou školu. Ještě má inženýrská diplomová práce byla z tohoto ranku. Mé první články do novin i do časopisů byly o kosmonautice. Ale v devadesátých letech jsem sny o hvězdách vyměnil za jiné a na klukovského hrdinu pozapomněl.

 

Bylo to celkem snadné, Neil Armstrong po odchodu z NASA v roce 1971 prakticky odešel z veřejného života. Zůstal pro mě víc mýtickým hrdinou než skutečným, žijícím člověkem. A bylo to jen částečně proto, že jsem žil v opačné části rozděleného světa. První muž na Měsíci, kterému svět ležel u nohou, zvolil život v decentním ústraní a soukromí. Až na výjimky.

 

Armstrongovo jméno jsem zaregistroval v roce 1986, kdy byl součástí prezidentem Reaganem jmenované komise vyšetřující havárii raketoplánu Challenger. Program Space Shuttle byl takovým "Apollem" mojí generace, byť letům raketoplánu na oběžnou dráhu samozřejmě chyběly étos a symbolika dobývání Měsíce.

 

Ale pohled na startující či přistávající raketoplán byl i tak něčím úžasný a dechberoucí, a navíc demonstroval tehdy už jasnou převahu Ameriky nad Ruskem. A vím jednoznačně, že jestli mě jako teenagera něco z tehdejších událostí dojalo a já se za své dojetí před ostatními nestyděl, tak to byla právě ona tragická havárie při startu Challengeru v roce 1986.

 

Do veřejné debaty vstoupil Neil Armstrong opět až po více než dvaceti letech, to už za úřadování prezidenta Obamy, kdy kritizoval jeho plány na útlum kosmického výzkumu, konkrétně zrušení programu dalších pilotovaných letů na Měsíc. Armstrong napsal a spolupodepsal otevřený dopis, ve kterém tvrdí, že pokud se Amerika vzdá možnosti cestovat do vesmíru, odsune ji to mezi druhořadé či třetiřadé státy.

 

Nevíme, jestli je to pravda. A je také těžké stanovit, jaké priority má mít naše civilizace na počátku jednadvacátého století. Omezit kosmický výzkum může být ekonomicky pragmatické rozhodnutí, ale osobně si myslím, že jen krátkodobě. Nehledě na to, že sny a tužby jsou tím, co dává našim životům smysl. Platí to pro jednotlivce i celou civilizaci.

 

Projekt Apollo a přistání lidí na Měsíci byly jedním z nejúžasnějších technických projektů v historii. Možná tím úplně nejúžasnějším. A ano, kdyby nebyly součástí politiky a propagandy, nejspíš by se nikdy neuskutečnily. Existují studie, které vypočítávají, že inovace a objevy učiněné v rámci programu Apollo přinesly významný ekonomický efekt. Ale i kdyby nepřinesly ani dolar, stejně to pro nás - jako pro lidstvo - stálo za to.

 

Když jsem se jako kluk při usínání díval na Neila Armstronga na Měsíci (byla to fotografie pořízená jeho kolegou Buzzem Aldrinem), byl jsem si jistý, že se sám někdy během svého života na Měsíc podívám. Pořád si to myslím, i když to raději nikomu neříkám. Mohl bych být za blázna.

 

V sobotu večer, když jsem si na displeji mobilního telefonu přečetl o smrti Neila Armstronga, mi bylo smutno. Avšak nedá se nic dělat, lidé umírají. To naše sny by nikdy umírat neměly.



Klíčová slova: rxrxmiloscermakarmstrong



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama