Vracení mnohamiliardového majetku církvím nabralo v posledních dnech tradiční hysterii, ostatně co chcete od politiků. Dívat se na hnusné billboardy z mentální dílny ČSSD je zhruba stejné jako vidět uplakaného Petra Gazdíka z TOP 09/STAN, jak ČSSD v TV prosí, aby místo na církve útočila na něj. Myslím, že existují tři hlavní důvody, proč církevní restituce jitří takové emoce i mezi lidmi.
Za prvé mnozí nechápou, proč se k tomu vláda odhodlala právě teď, v době hospodářské recese, kdy všem ostatním – samozřejmě kromě poslanců — brutálně bere. A zdaleka nejde jen o levičáky či staré komunisty, pro něž jsou krádeže cizího majetku jediným politickým programem; stejný důvod slyším i od voličů pravice, tedy ODS a TOP 09, hlavních propagátorů restitucí. Včetně podnikatelů, kteří bývají na nedotknutelnost majetku velmi citliví.
Jejich otázka je celkem logická i oprávněná: musí vláda vracet majetek právě teď a právě takhle v době, kdy stejně popřela všechny klíčové principy, na něž si před volbami zkoušela hrát, takže se nakonec jejím jediným skutečným programem stalo zvyšování všech daní, případně zavádění nových, které jsme dosud neznali? Proč neohžou počkat, byť třeba pouze částečně, i církevní restituce, když může počkat důchodová reforma?
Za druhé je tu jistý společenskopolitický paradox: církvím ukradli majetek komunisté, pro něž představovala hlavního ideologického nepřítele – a logicky: církev, podobně jako komunisté, držela určitý monopol – i když ve dvacátém století už mocensky velmi omezený — na myšlení lidí. Jen na to místo třídního boje, mučení a věšení šla přes pohádkové Boží slovo, laciné oplatky a imitaci vína.
Problém je, že v silně ateistickém Česku mnozí lidé stále církev chápou jako svého druhu KSČ, byť dávno poučenou z vlastních hříchů a kromě lásky k mladým chlapcům i s mnohem lepším PR. I církev totiž kdysi lidem nařizovala, co si mají myslet, a když si to náhodou nemysleli, použila na ně dobovou obdobu komunistických metod, včetně inscenovaných monstrprocesů končících vraždou. S hájením podobné instituce před tak početným a zchudlým publikem by měl problémy i Stanislav Gross.
Za třetí restituce morálně hájí vláda, jež žádnou morálku – kromě udržení u moci – nezná. Navíc, jak může mnohamiliardovou krádež církevního majetku principiálně morálně napravovat vláda, za níž se kradou podobné částky, které chce nyní vracet? Obvykle se tomu říká deficit důvěry, nejdůležitějšího elementu každé funkční demokracie.
Nakonec představte si, jak vám třeba přijde domů prodat padáky Miroslav Kalousek. Zazvoní, otevřete dveře a slyšíte ho říkat: „Ahoj, jsem Mirek a prodávám nejbezpečnější padáky na světě.“ Upřímně: znáte někoho, kdo by od něj cokoli koupil? Podobně je to i s vládou a církevními restitucemi.
