„Je dobře, že o tom v Reflexu píšete, o těch podvodnících. Je to všude,“ klasický povzdech ve sklepě při ochutnávání vína. „Můj švagr dělá na státním úřadě. A kolikrát se mu už stalo, že za ním přišel šéf, sebral mu spis a řekl: Toho nech být, v tom se nešťourej, to bych nespočítal.“
„Tak to přece tvůj švagr okamžitě začal řešit, ne? Nenechal to jen tak? Vždyť by byl stejný jako ti ,nahoře‘, na které nadáváš.“
„Aby přišel o místo? On je moc malý pán. Proč by měl riskovat? Kvůli čemu? Ryba smrdí od hlavy. Ať začnou jeho nadřízení.“
„A jak se podle tebe on liší od těch nahoře? Pouze mírou peněz, jež mu protečou přes prsty, a on nad tím přivře oči. Je tedy stejný gauner. Nebo srab. Prostě člověk, jenž nemá právo nadávat na poměry, protože je sám takové udržuje.“
„Tobě se to mluví, když nejsi v jeho situaci.“
„Každý z nás je několikrát denně v situaci, kdy musí automaticky volit mezi slušností a agresivní sprostotou, mezi poctivostí a podílením na dnešním zlořádu. Copak se ten tvůj švagr nestydí, že se vám svěřil, a přitom nic neudělal?“
Debata na podobné téma probíhá čím dál častěji. „Proč bych měl něco dělat já? Ať začnou ti druzí. Já chci mít hlavně klid. A neupozorňovat na sebe.“
Chování jako z filmu z předešlého režimu se stalo dnešní normou. Je to logické a pochopitelné. Správné? Možná dokonce i to, pokud přistoupíme na fakt, že morálka a svědomí jsou již překonány a dnes jde hlavně o to, mít co nejvíc (všeho).
Ubohé? Samozřejmě – společnost je tak ubohá, jak nízcí jsou lidé, již ji tvoří. Protože čím víc naše společnost veřejně deklaruje, že si váží výrazných osobností vymykajících se mase, že vzývá individualitu člověka, tím víc to není pravda, ba právě naopak. Kdo nejde s davem, jde proti nám.
Skutečné elity rozhodně nejsou lidé, kteří se jakkoliv podílejí na vedení státu a jsou veřejně vidět, ale osobnosti, jež pomalu, ale jistě opouštějí republiku. Máme, co si zasloužíme. Vládu tvoří figury v područí stejně nízkých pudů, hamižnosti a svévole jako většina společnosti.
A jen skutečně slepý a hluchý člověk se pak může divit výzkumu, který jasně říká, že dnešní puberťáci věří v lepší život za minulého režimu. A že nejsou generací, jež nás spasí nezkaženým pohledem na svět a peníze. U koho by se to měli naučit?
