Dobrý den, jsem laik a Vaší práce si vážím, tudíž Vás snad nebudu obtěžovat. Ale jedna věc mi nejde na rozum – znám dvě ženy, co skončily přímo v Psychiatrickém centru Praha, avšak je divné, že obě se hádaly, obě nechtěly (jedna se i prala), ale přijely pak naprosto vyměněné. To na ně uplatňujete indoktrinaci – nemyslím to hanlivě (násilnou formu převýchovy – pozn. red.)?
Ono je totiž zvláštní, že to, co je popisováno jako projev duševní choroby (násilnosti či hádavost), je běžné i u lidí, kde se to musí zdlouhavě dokazovat. Manžel zbije manželku, ale pokud na to nejsou důkazy, tak má žena smůlu. Vůči šílencovi však důkazy nejsou potřeba. Jak to, že se člověk po psychiatrii tak změní? To mu léky oslabí rezistenci a je indoktrinován, nebo jak je to?
Děkuji, Iveta Lelková
Změny chování způsobené psychiatrickou léčbou jsou mnohem prozaičtější, než nezasvěcení tuší. Především je třeba si ujasnit, že léčba neslouží k „indoktrinaci“, nýbrž k odstranění chorobných příznaků. Je pravda, že některé projevy chování a prožívání se vyskytují jak jako chorobné příznaky, tak za určitých okolností i v normě.
Jde-li o nemoc, psychiatr to zpravidla pozná. Definované poruchy mají totiž ve svém popisu trsy příznaků, jež se vyskytují častěji pospolu (u mánie například nadnesená nálada, nízká potřeba spánku, vysoké sebevědomí, ztráta zábran, zrychlené myšlení aj., u deprese naopak zpomalení, pokleslá nálada, předčasné buzení, snížené sebevědomí aj.) a mají určitý průběh (třeba u bipolární poruchy střídání období s výskytem manických příznaků s obdobími deprese či remise, kdy příznaky nejsou) a genetiku (například riziko výskytu schizofrenie či bipolární poruchy stoupá ruku v ruce s příbuzností s postiženým), nemluvě o dalších charakteristikách a nálezech, z nichž lze mozaiku diagnózy poskládat.
Nejde tedy o „důkazy“ jako u soudu a mlácení manželek, ale o určení diagnózy. Léčba pak tyto projevy, zejména je-li úspěšná, může dramaticky změnit: z řádícího manického agresora se po odeznění chorobné epizody zase stane nositel původní (základní) povahy, tj. může být i poslušný, zakřiknutý tichošlápek.
To pak imponuje jako výsledek kdovíjakého brainwashingu na psychiatrii, ale ve skutečnosti nejde o nic jiného než o odeznění chorobného vzplanutí zásluhou antimanických léků, jež samy o sobě na Vaše myšlení ve smyslu kvalitativním nemají prakticky žádný vliv. Vyšší „riziko“ indoktrinace než u léků je u psychoterapie, kde je někdy žádoucí. Vezměme si ustrašenou úzkostnou studentku, která musí nechat školy, protože má strach nejen vlézt do metra nebo do autobusu, ale vůbec vyjít z domu. Bez léčby by skončila v invalidním důchodu.
Psychoterapeutické postupy jí mohou nakonec nejen pomoci odstranit úzkost, ale i změnit vztah k okolí. Rodina se pak často diví, „co jsme to s ní udělali“, protože „když byla nemocná, tak byla tak hodná a teď je drzá na maminku“. Avšak mluvit o brainwashingu či indoktrinaci není na místě. Spíš bych to přirovnal ke sportu, cvičení na housle nebo učení cizímu jazyku. Jde o získání dovedností (skills) ve vztahu k okolí, jež předtím vinou poruchy chyběly.
