Jiří Jan Lobkowicz: Reakce na článek Bohumila Doležala "Cizozemci nám chtějí uzmout kulturní statek!" | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jiří Jan Lobkowicz: Reakce na článek Bohumila Doležala "Cizozemci nám chtějí uzmout kulturní statek!"

Jiří Jan Lobkowicz2. srpna 2012 • 10:40
Jiří Jan Lobkowicz: Reakce na článek Bohumila Doležala "Cizozemci nám chtějí uzmout kulturní statek!"
Lobkovický palác v Praze
• foto: 
Profimedia.cz

Pan Bohumil Doležal se ve svém neobyčejně jízlivém článku dopustil několika laciných zjednodušení a posunů, jež mé negativní stanovisko k chystanému prodeji Lobkowiczkého paláce na Malé Straně německému státu vychylují do osobní roviny. Považuji proto za patřičné a pro další případnou rozpravu za užitečné na některé jeho invektivy reagovat.

reklama

 

Nejprve o co (mi) jde: Lobkowiczký palác na Malé Straně nechť nadále slouží jako sídlo velvyslanectví SRN, nechť jsou v něm nadále vzpomínány a oslavovány ony vpravdě převratné události ze sklonku léta 1989, ale nechť nadále zůstane v majetku České republiky. Toť vše.

 

Podsouvá-li mi pan Doležal opovrhování současnou SRN, že prý podle mého nejde „o pouhý cizí stát, ale o zvlášť zavrženíhodnou formu cizího státu, což je jemně naznačenou souslovím ’cizozemské společenství’“, tak se v lepším případě hluboce mýlí.

 

Z kontextu mého vyjádření, z něhož toto sousloví vytrhl a použil ke svému „dojmu“, je zřejmé, že jsem je formuloval obecně ve vztahu ke kulturním statkům, jež tvoří národní dědictví. Nejde tu ovšem ze strany pana Doležela o pouhé slovíčkaření, ale o jakousi pointu předchozí impertinence, že mi můj „nadhled nad hmotařskými zájmy“ jaksi ulehčuje vlastnictví mělnického zámku s přilehlými pozemky.

 

K tomu si dovolím pouze podotknout, neboť za víc to nestojí, že s prodejem paláce nesouhlasí vícero majetných, ba i exponovaných, i nemajetných lidí. Stejně tak laciná a poťouchlá je autorova poučka, že „SRN nehodlá palác rozebrat a přestěhovat do Berlína“.

 

 

Zřejmě šlo o žert, karikaturu mého postoje. Něco takového si soudný člověk nemůže ani představovat, natož myslet. – A podotýká-li pan Doležal, že se Lobkowiczký palác stal našim dědictvím v momentě prodeje ČSR, tak tím ve skutečnosti dává najevo, že i on jej považuje za naše dědictví, avšak jen od určité doby.

 

Nechce nic vědět o tom, že palác předtím někdo postavil, obýval, udržoval, zveleboval, že se v něm scházeli významní politici, diplomaté, umělci, vědci, … zkrátka, že je krásným a znamenitým pozůstatkem lidí s ním takto spjatých, nejen mých předků.

 

Poslední tři neuvěřitelně zlomyslné odstavce Bohumila Doležala ponechávám bez komentáře. Pouze tu – jako pozitivní a zcela konkrétní reakci na ně – dokládám svá tvrzení v předchozím vyjádření, o něž se autor tak neurvale otřel. Dokládám je na základě archivních dokumentů. Shovívavý čtenář promine.                  

 

„Pražský palác byl dosud každému kupci ceněn na 18 milionů a z této ceny nebylo nikomu sleveno ani haléře. Knihovna odhadnuta byla v nejnižší ceně 5 milionů. Z této ceny 23 milionů slevil pan majitel Jiří Chr. Lobkowicz při jednání s panem Drem Šípem, osobním tajemníkem pana ministra Hodži, 5 milionů. Stalo se tak z důvodu, že pan majitel, když již se těchto rodinných památek zbavuje, přál si, aby přišly do rukou českých a jmenovitě nabídka státu byla mu velice sympatická. Předpokládal ovšem, že po slevě 5 milionů, když již tak benevolentně vyšel vstříc státu republiky československé, bude cena 18 milionů definitivní. Jest tudíž proň velikým překvapením, že požaduje se na něm sleva další, a sice sleva tak veliká. … Lobkowiczká knihovna byla přehlédnuta předními našimi odborníky tří universitních knihoven a jejich posudek byl neobyčejně nadšený a příznivý. Cena 5 milionů za knihovnu dalece nedosahuje ceny, která byla z ciziny panu majiteli nabídnuta.“

Výňatek z dopisu lobkowiczkého centrálního ředitele Karla Rektoryse vrchnímu revizoru ministerstva financí Antonínu Novákovi (červenec 1927)

 

A s dovolením ještě jedna citace:

 

„Jmění tohoto sirotka, který je teď 19 let stár, bylo pozemkovou reformou, dávkou z majetku a poválečnými poměry velice zadluženo a znehodnoceno, a aby se nestal úplným žebrákem, chci se pokusit o jeho záchranu prodejem paláce na Malé Straně, Vlašská ulice čp. 347.“

Výňatek z listu Pavla Zuny, lobkowiczkého hospodářského a účetního rady, spoluporučníka a rádce osiřelého Jiřího Kristiána Lobkowicze, prezidentu nejvyššího kontrolního úřadu v Praze Dr. Körnerovi (září 1926)

 

Kupní smlouva mezi Jiřím Kristiánem Lobkowiczem a československým státem, zastoupeným ministerstvem školství a národní osvěty, uzavřená 15. listopadu 1927, zněla na 10 milionů korun čsl. za palác, resp. domy čp. 346 a 347 v Praze III s příslušnými parcelami a objekty, a k tomu 5 milionů korun čsl. za knihovnu. Z této celkové kupní ceny 15 milionů si ministerstvo financí srazilo za dlužné daně, dávky a úroky zhruba 4 miliony 620 tisíc, takže prodejce Jiří Kristián Lobkowicz nakonec utržil jen 10 379 368,45 korun čsl.

 

Jak vidno, peníze pro něj nebyly rozhodujícím kritériem.

 

Následováníhodné!

Jiří Jan Lobkowicz


Klíčová slova: rxrxjirijanlobkowicz



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama