Ministr Blažek se tedy nakonec odhodlal jmenovat JUDr. Bradáčovou vrchní státní zástupkyní v Praze. Ať se tahanice, která kolem toho vznikla, bere z jakékoli strany, jeví se jako, mírně řečeno, nešťastná.
Před závorku vytýkám, že nechci nijak zpochybňovat kompetenci JUDr. Bradáčové. Necítím se k tomu být povolaný a způsob, jakým se podílela na případu dr. Ratha ad., mně osobně docela imponoval.
Zajímá mne politický aspekt věci. Pozoruhodné je, že aféry z poslední doby si jsou dost podobné. Odehrávají se ve vzrušené společenské atmosféře: lidé si žádají, obrazně řečeno, hlavy politiků. Co nejvíc a co nejvýše postavených. Této objednávky využívají politické strany (jimž veřejnost naopak nepřeje) a snaží se předhodit této objednávce své politické oponenty.
Vznikají při tom podivné koalice ad hoc, které by se daly pojmenovat „všichni na jednoho“, a mají proto trošku povahu politického lynče: v případu exministryně Parkanové to bylo: všichni na TOP 09, v případu JUDr. Bradáčové zase „všichni na ODS“. (ČSSD se v případu Rath prozíravě vyhnula izolaci tím, že se „neudržitelného“ dr. Ratha zřekla.)
Události kolem jmenování JUDr. Bradáčové dostaly dramatickou povahu po odvolání ministra Pospíšila. Premiér Nečas ho zdůvodnil velmi nepřesvědčivě ministrovou manažerskou nedostatečností. Na to, že by za celou záležitostí mohlo stát i případné jmenování paní Bradáčové do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze, nemusel odvolaný ministr nijak upozorňovat, napadlo by to i bez něho kdekoho.
Z údajného administrativního pochybení pracovníků ministerstva při manipulaci s navržením JUDr. Bradáčové (návrh přišel na ministerstvo čtyři dny před jmenováním nového ministra, ale na podatelně byl zapsán až bezprostředně před Blažkovým nástupem) nijak neplyne, že by o něm nemohl vědět premiér Nečas a že by nemohl být neoficiálně informován o tom, jak s ním hodlá ministr Pospíšil naložit.
Nový ministr se hned octl pod tlakem: pověsti o tom, že nahradil Pospíšila proto, aby se zabránilo jmenování paní Bradáčové, prý nejlépe vyvrátí tím, že Bradáčovou neprodleně jmenuje. Paní Bradáčová se tak stala jakousi neúřední kandidátkou TOP 09 a posléze i ČSSD. Je pochopitelné, že se Blažek takovému tlaku bránil, podle zákona rozhoduje o jmenování navrhovatel (nejvyšší státní zástupce) a schvalovatel (ministr), nikdo jiný. Hrozilo, že se ministr fakticky, precedentem, své pravomoci vzdá a stane se pouhým kývalem.
Ministr si ovšem počínal krajně neohrabaně. Vymýšlel si zjevné nesmysly (vypsání výběrového řízení), předem naznačoval, že hodlá zasahovat do personální politiky dr. Bradáčové, a nakonec ji jmenoval s tím, že si nedovede vymyslit žádné závažné důvody pro to, aby tak neučinil(!). Tím posledním vlastně jen posílil dojem, že ustupuje z donucení. I pokud tomu tak bylo, nechápu, proč si to nenechal pro sebe.
Na celém tom rumrajchu je cosi velmi znepokojujícího: na jedné straně je tu potřeba vytvářet pro lid kýčovité svaté obrázky (stejně jako kdysi v případu Kořistka, stejně jako kdysi v případu Michálek). Zároveň se politické partaje rukou společnou a nerozdílnou představují lidem jako bezohledné zájmové skupiny, jež neumějí nic jiného než si jít vzájemně po krku. Spojuje je vůbec něco?
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
