Návštěvníci Colours Of Ostrava (ale i jiných festivalů) se dělí na festivalové skeptiky, co na ně přijeli, protože v sobotu ve dvě ráno hraje jejich oblíbená kapela a zbytek toho cirkusu je velice otravuje, a na euforiky, co se na festival těší od zimy a chtějí si užít každou vteřinu. Je zajímavé, že na identické podněty reagují zcela odlišně.
Paráda, dali mi oranžovou pásku na zápěstí, můžu do oranžové zóny.
Jauvajs, to škrtí, jak se to, krucinál, pak sundá.
Super, vybil se mi mobil, konečně se odpojím od reality a ponořím se do programu.
Do háje, vybil se mi mobil, co když bude volat Lenka? Bude si myslet, že jsem to vypnul schválně.
Je super, kolik je tady lidí, tolik nových tváří.
Je v tomhle bordelu vůbec možný najít stánek, kde není fronta na pivo?
Výborný nápad pronajímat za pade půllitr na celý den.
Aha, a kam si ho mám asi tak strčit?
Sponzoři mi nevadí, bez nich by to nebylo.
U Semtexu mě donutili udělat deset kliků a pak mi dali elko, který neoblíknu.
To byla ale jízda, jak jsme tančili pod pódiem.
Ještě jednou mně ty dva vrazej do zad a voženu se.
Ta společná energie na těch koncertech, to je něco, co mě naprosto dostává.
Na pátým koncertu po sobě mě zpěvák nutí, abych po něm opakoval: „Ááááóóéééééóó.“ Ještě jednou a půjdu na prohlídku vysoké pece.
Pojďme, za pět minut začne na Ostravar Stage Orquesta Tipica Fernandez Fierro, takový to argentinský tango, jak jsme se koukali na YouTube. To musím vidět!!!
Já už se ani nehnu, natejkaj’ mi nohy.
Těch stánků s rozmanitým jídlem z celého světa, to dřív nebývalo.
Bramborák, halušky, langoš – svatá trojice mého blížícího se blití.
Bomba, začíná pršet, holkám budou skrz trička vidět prsa.
Do kelu, začíná chcát …
A tak zatímco nadšenec vytleskává v promočeném tričku headlinera večera a říká si: „Tohle až budu někomu vyprávět,“ usušený skeptik už dávno sedí na hotelu, pouští si v televizi kriminálku „Majami“ a říká si: „Tohle až budu někomu vyprávět …“
