V obchodě v městečku Kamihate je nade dveřmi police, na které jsou narovnané páry bot. Je jich tam dvacet, možná třicet. Všechny patřily lidem, kteří do Kamihate přijeli autobusem, aby tu skokem z útesu do moře skončili svůj život.
Toť východisko filmu, jehož název byl do češtiny přeložen poeticky jako Obchod na konci světa, zatímco v originále se jmenuje jednoduše Obchod v Kamihate. Ale není to zas tak velká překladatelská licence, jelikož „kamihate“ - jak se ve filmu dozvíme od bratra hlavní hrdinky - znamená japonsky „konec konce“.
Hlavní hrdinka je majitelkou dotyčného obchodu. V něm si sebevrazi kupují rohlík a mléko. Stárnoucí žena rohlíky peče z těsta, které nejen hněte, ale také s ním mlátí o keramický vál, jako by ho chtěla potrestat za to, že si rohlíky z něj pak kupují sebevrazi.
Jiné zákazníky obchod prakticky nemá. Sem tam přijede někdo, kdo je jen zvědavý, jak obchod vypadá – jako třeba dvě studentky, které příběh o podivném místě a podivném zvyku našly na Internetu. Sebevrahy přiváží do městečka autobus. Ani ten nemá obvykle jiné pasažéry a jeho řidič trpí tím, že pasažéry vozí do Kamihate, ale zpátky už ne.
Na útesu, který se strmí ve výšce několika desítek metrů nad mořem, sebevrazi nechávají pečlivě srovnané boty. To je prý japonský zvyk, na rozdíl od snězení rohlíku a vypití mléka, což si již vymysleli autoři scénáře. Tak to aspoň řekl festivalovému publiku šestačtyřicetilatý režisér Tacuja Jamamoto.
Reziser filmu o sebevrazdach slibil, ze po projekci bude s divaky diskutovat. Tedy s temi, co behem filmu nespachaji sebevrazdu. #kviff
— Miloš Čermák (@cermak) July 3, 2012
Odpověděl na otázky méně vážné („ty rohlíky nejsou ani sladké, ani slané, nemají vlastně žádnou chuť, asi jako vaše rohlíky“) i vážnější („sebevražda je v japonské kultuře mnohem víc akceptovaná než v té západní“). Scénář vznikl jako projekt jeho studentů. Promítání ve Varech se zúčastnila i představitelka hlavní role Kejko Takahaši, která řekla, že natáčení bylo psychicky náročné, dokonce tak, až ji z toho rozbolel žaludek.
"Jak vite, Japonsko je zemi s velkym poctem sebevrazd." Aneb typicka prvni veta uvedeni festivaloveho filmu. Obchod na konci sveta. #kviff
— Miloš Čermák (@cermak) July 3, 2012
Film není úplně temný ani depresivní, i když pohodový zážitek samozřejmě taky nenabízí. Obsahuje však určitý optimismus i naději. Raut s nabídkou rohlíků a mléka tvůrci pro diváky nepřipravili, a tak režisér divákům aspoň navrhl, aby si obojí dali k obědu.
Karlovy Vary očima Miloše Čermáka:
