Kdo neskáče, není Čech | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kdo neskáče, není Čech

JAN A. NOVÁK12. června 2012 • 06:00
Kdo neskáče, není Čech
Staroměstské náměstí plné skákajících Čechů
• foto: 
Profimedia.cz

„Hop, hop, hop ...,“ billboard u dálnice hrající na resentiment s jednou sportovní událostí v minulosti a jednou zcela aktuální mi připomněl, že Češi se zřejmě už zase chystají skákat. Pohled na média mě v tom utvrdil: jistý ženský časopis dokonce připomíná, že i Češky jsou vlastenky, takže je třeba slogan genderově opravit.

reklama

Koneckonců, to je jejich problém, já řeším jiný: nejsem Čech. Tedy, českou národnost mám v občance, v pase a bohužel i na daňovém přiznání, narodil jsem se tu a češtinu — ať dělám co dělám — ovládám ze všech jazyků pořád ještě zdaleka nejlépe. Ale skákat proto, že se podařilo dopravit kulatou věc mezi několik rovných věcí, mi nejde.

 

Ve skutečnosti je to ještě horší; můj defekt se projevuje i tím, že nedokážu sledovat sporty, které sám neprovozuji. Tím méně pak trávit čas povykováním na ty, kdo je provozují.

 

Je to defekt dost závažný, zvlášť na základní škole jsem s tím měl v kolektivu občas problémy. Na vyšších stupních vzdělání se pak naštěstí vždy našlo pár podobně postižených jedinců, takže moje invalidita poněkud ustoupila do pozadí.

 

Při slavném mistrovství světa v hokeji roku 1969 se ve mně dokonce nějaké rudimentální zbytky schopnosti fandit vzedmuly k nevídaným výkonům — dokud jsem nezjistil, že davovou hysterii po vítězství nad Rusy měli soudruzi dokonale zakalkulovanou do plánu k dosazení Husáka na Hrad.

 

Takže když jsem o nějakou tu desítku let později viděl hvězdu normalizačního popíku (a pro mě odjakživa symbol prorůstání veksláckých mafií do komunistického aparátu), jak se na vlně davové hysterie vrací na výsluní, dost jsem znejistěl. A když mě skákající masy ujistily, že nejsem Čech, konečně mi to s hrůzou došlo — opravdu asi Čech nejsem. A společně se studeným potem na čele se mi vybavila soudruhy s oblibou citovaná báseň: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš!“

 

 

Když jsem pak po původu českého národního rituálu obřadního skoku trochu zapátral, zhrozil jsem se nad svou méněcenností ještě víc. Nejen že se o něm mluví i v české kultovní knize Osudy dobrého vojáka Švejka (na pokyn policejního důstojníka jej tu provozuje postava retardovaného donašeče zvaná Pepek Vyskoč). Dokonce jde o obřad sahající hluboko do předkřesťanských dob a do propastí lidské mysli.

 

Skok byl odjakživa symbol pohlavního aktu, davový skok za rytmického hudebního doprovodu a synchronizovaného řevu pak staré národy provozovaly, aby rituálně oplodnily Matku Zemi a přivodily tak svému kmeni blahobyt. Takže, kdo neskáče, nejen že není Čech; v podstatě je i něco jako roznašeč amerického brouka blahé paměti. Tedy škůdce, renegát a vlastizrádce, fuj!

 

Nemají tedy pravdu mí spoluinvalidé tvrdící, že pokřik „Kdo neskáče, není Čech“ je jen výrazem posedlosti zdejších vlastenců vyhánět z české kotliny stále nové a nové odpadlíky — a že když došla šlechta, Němci, Židé, podnikatelé a intelektuálové, nezbývá jim než paběrkovat na nesportovních jedincích.

 

Ne: jsem vadný — ale co s tím? Uchýlit se do vnitřní emigrace, být dalším odpadlíkem? Hledat zemi zaslíbenou lidem s mým postižením? Třeba by se ještě našel národ, jenž se k blahobytu a ke své identitě neprořvává rituálním oplodňováním Matky Země, ale prostředky, které jsem schopen pochopit i já.

 



Klíčová slova: rxrxjananovak



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama