Habsburk, kterého máme rádi | Reflex.cz
reklama
nahoru
Glosa Bohumila Doležala

Habsburk, kterého máme rádi

Bohumil Doležal1. června 2012 • 14:05
Habsburk, kterého máme rádi
Ferdinand V. Dobrotivý
• foto: 
Francesco Hayez

Ve stínu slavných historických výročí (atentát na Heydricha) i významných politických událostí současnosti probíhá, jak se zdá, rafinovaný a záludný pokus o rehabilitaci jedněch z úhlavních nepřátel českého národa, totiž Habsburků (dalšími nepřáteli jsou sudetoněmečtí a šíře němečtí revanšisté, katoličtí tmáři a zrádná šlechta).

reklama


Na to, jak malý jsme národ, máme nepřátel poměrně dost a spolky, jejichž posláním je pečovat o národní hygienu (Svaz bojovníků za svobodu, Čs. obec legionářská, Společnost Edvarda Beneše, Kluby českého pohraničí, Suverenita, KSČM a další), to pomalu přestávají stíhat.

 

Poslední akce nepřátel českého národa probíhá drze přímo pod nosem jednoho z největších ochránců naší národní svébytnosti, prezidenta Klause a jeho bojovné družiny. Maskuje se pod názvem „Poslední korunovaný český král Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby“ a koná se v Letohrádku královny Anny a v Císařské konírně na Pražském hradě.

 

Zastavme se u osoby samotného panovníka. Přízvisko „Dobrotivý“ taktně zastíralo fakt, že nešťastník byl poněkud mentálně zaostalý. Byl ovšem legitimním dědicem trůnu, a protože po smrti jeho otce, Františka I., se političtí šíbři monarchie báli měnit zaběhaná pravidla, aby se jim to celé nesesypalo (což se ovšem nakonec stalo), učinili ho víceméně formálním vladařem říše.

 

Zlomyslní diplomaté pak hovořili o „absolutní monarchii bez monarchy“. V politických zmatcích „revolučního“ roku 1848 musel Ferdinand nakonec abdikovat, nahradil ho jeho synovec František Josef I. Sesazený panovník pak dožíval svůj život na Pražském hradě (k jeho zálibám prý patřila hra s modely vláčků). Možná že tyto okolnosti ochromily bdělost dnešních strážců národní bezpečnosti. Shledali, že zrovna tenhle není moc nebezpečný.

 

Naše dějiny se skládají ze dvou částí: té, kterou oslavně přijímáme (husitství, první, a hlavně třetí republika, někdo jde ještě o fous dále), a té, kterou stejně zásadně odmítáme. Doufáme, že tu druhou jednou zapomeneme, takže se stane, jak se říká, neexistující od samého počátku.

 

A pokud bychom chtěli z toho močálu zapomnění přece jen tu a tam někoho vylovit, je třeba, aby splnil jednu podmínku: musí to být idiot (omlouvám se zvěčnělému císaři, byl to, jak se dnes říká,  „handicapovaný člověk“, za své postižení nemohl). Díky tomu se naše dějiny místy podobají kurióznímu panoptiku.

 

Důvod této úpravy minulosti je takříkajíc pragmatický: naše dějiny by měly být pohodlným kanapem, kde nic netlačí ani nepíchá a na němž můžeme pohodlně snít svou budoucnost, jež nikdy nepřijde.

 

Probuzení pak bývá kruté.

 




Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.



Klíčová slova: rxrxbohumildolezal



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama