Líbí se vám tenhle sloupek? Můžete to dát najevo. Pokud ho čtete v papírovém časopise, začněte se třeba plácat do kolen a vykřikovat: „No panebože, tenhle chlápek ale umí psát! Jak to na nás vybalil hned v první větě, že prej jestli se nám to líbí!“ Bohužel vás asi neuvidím, ale jak jste pochopili, dokážu si to živě představit.
Snazší to máte, pokud tento sloupek čtete na webu. Pak dole pod ním nejspíš najdete hned několik ikonek, na něž můžete kliknout, a zjednodušeně řečeno tím text a zprostředkovaně i jeho autora (ano, stále jsem to já) „olajkujete“. Prostě dáte najevo, že se vám líbí, a informace o tom se objeví také na vašem Facebooku, Googlu Plus či Twitteru, a vy tím tak článek i autora zároveň doporučíte svým přátelům.
Počet „lajků“ pod články je pro nás novináře velkým tématem. V hospodě u piva se před kolegy ofrňujeme, že nás to fakt nebere a že ty čtenářské ovce olajkují kdejakou pitomost, ale hned když večer přijdeme domů, tak kontrolujeme, kolik lajků nám pod posledním článkem přibylo. Nevěřili byste, kolik autorů textů telefonuje editorům webových serverů, aby zkontrolovali, jestli náhodou není nějaká chyba v systému, protože jim pod články naskakuje nějak podezřele málo lajků.
No jo, takové lajky autora potěší a na pár minut zahřejí u srdce, ale zároveň platí, že se jich nenají. Průzkumy rovněž ukazují, že lidé v průběhu času lajkují čím dál víc, a uživatel, který před rokem rozdal za den řekněme deset lajků, jich dnes na zpravodajských serverech či blozích „rozhází“ až třikrát tolik. Odborníci na měnu tomu říkají inflace. Proč to tak je?
Z lajkování se postupně stává zavedený model chování. A zatímco před rokem jsme lajkovali jen to, co nás opravdu zaujalo, dnes lajkem oceníme i texty, které nás ničím nenaštvaly. Ale taky proč ne, čtenář ví, že lajkem potěší, a přitom ho to nic nestojí. Hle, nápad! Jak by se tohle všechno změnilo, kdyby lajky nebyly zadarmo? Kdyby něco málo stály člověka, jenž je uděluje, a zároveň něco málo přinesly tomu, kdo článek napsal (případně nakreslil komiks, natočil video či prostě vytvořil jakýkoliv obsah). Prostě takové lajky podložené penězi. Nestoupla by jejich hodnota? A nepomohlo by to vyřešit to, o čem se v poslední době tolik mluví, a to způsob zpoplatnění obsahu?
To je ve stručnosti nápad, který stál u vzniku švédské společnosti jménem Flattr. Zajímavé je, že to bylo už před dvěma lety, tedy před tím, než se facebookové lajky vůbec u článků na zpravodajských serverech objevily. Flattr zavádí jednoduchý systém, podložený sympatickou logikou. Vy si sami stanovíte, kolik chcete za obsah na webu daný konkrétní měsíc utratit. Řekněme, že to bude zhruba 500 korun, tedy plus minus tolik, kolik jsme dříve platili měsíčně za noviny a časopisy. Peníze složíte na účet Flattru. A pokud se vám nějaký článek (či prostě jiný obsah) na webu líbí a najdete pod ním příslušnou ikonku, tak na ni kliknete. Když se vám bude líbit za celý měsíc jen jeden článek, dostane jeho autor celých pět set korun (lépe řečeno, bez deseti procent režie pro Flattr). Když se vám jich bude líbit tisíc, rozdělí si všichni po pouhém padesátníku.
Je to elegantní, avšak má to v sobě několik „ale“ a „pokud“. Především je potřeba lidi přesvědčit, že by měli vůbec nějaké peníze platit. Část uživatelů prostě platit za obsah nechce a nevidí k tomu důvod. Ovšem průzkumy ukazují, že jich není zas tolik a že většinový pocit je takový, že za kvalitní obsah by se platit mělo. Protože jinak nebude vznikat.
Pak je ovšem třeba přesvědčit lidi, aby platili právě prostřednictvím Flattru. A je jich třeba přesvědčit hodně, protože systém začne opravdu fungovat až od určité kritické masy uživatelů. Do té doby bude jen roztomilou hračkou. A konečně, je třeba přesvědčit co nejvíc tvůrců obsahu, aby se do Flattru zapojili. Když pod kvalitním obsahem nebudou tlačítka, přestane to uživatele bavit.
Švédskému start-upu se to zatím ne tak docela daří. Byť je Flattr opravdu dobrý a chytrý nápad, jeho nástup nebyl tak razantní, jak asi zakladatelé doufali. Ale nedá se říct ani to, že by šlo o neúspěch. Spíš to souvisí s celkovými rozpaky, jež provázejí všechny pokusy o zpoplatnění obsahu. Ať je to Murdochovo „zamykání za zeď“, polopropustný plot kolem deníku New York Times, či slovenské Piáno napříč různými zpravodajskými weby. Flattr je vedle těchto projektů takovou liberální, dobrovolnou alternativou. Není primárně určen pro korporace a vydavatele, ale spíš k utužování vztahu konkrétních autorů a jejich čtenářů.
Dobrá zpráva na konec: čeština je šestým jazykem, do něhož byl systém přeložen. Udělala to parta nadšenců kolem Davida Antoše, který se Flattru věnuje v pauze mezi dokončením studia ekonomie a práv a nástupem do zaměstnání letos v září. Má několik měsíců na to, aby v Česku Flattr zkusil zpopularizovat a aby pro něj získal co nejvíc příznivců. Oficiálně je Flattr v Česku pár týdnů a zatím se mu daří: naklikat koruny můžete například k filmovým recenzím Františka Fuky či článkům na blogu webového gurua Daniela Dočekala. Reflex tuhle snahu považuje za sympatickou a bude ji podporovat. Třeba tlačítko Flattr najdete i pod články některých jeho autorů.
