Tyto řádky jsou jen poznámkami k rozvíjejícímu se případu. Nerad bych je nechal stranou.
Především se bez vytáček přiznám, že v případu pana doktora Ratha jsem, jak se říká, „podjatý“. Ne nějakým hmotným zájmem, ale ideově a citově. Pan doktor mi vždycky připadal jako ztělesnění toho špatného, co se do české politiky nahrnulo kvůli chybám, neschopnosti a bezmocnosti politických lídrů z doby hned po listopadu 1989, ať už horovali pro „pravdu a lásku“, nebo „neviditelnou ruku trhu“.
A kromě toho, vždycky jsem měl dojem (a ve svém politickém zápisníku jsem to před lety napsal), že kdyby bylo třeba doplnit alegorické postavy na Staroměstském orloji o figuru Drzosti, mohl by pan doktor sedět modelem. Případ na mne dělá úplně jiný dojem než například svatouškovské aféry kolem pánů Kořistky a Michálka nebo soudy ohledně „justiční mafie“ či s pp. Bártou a Škárkou.
Má vůbec náš polistopadový režim, k němuž se hlásím, vůbec sílu na to, aby se zbavil lidí, kteří ho ze své podstaty smrtelně ohrožují, nebo jim aspoň přivřel dvířka k politické kariéře? Velmi bych si to přál a dosavadní průběh vyšetřování se tomu zdá nasvědčovat.
Zejména když vezmeme v úvahu české standardy, před spuštěním „akce“ ani (zatím) po něm se nevykecalo vůbec nic. A (což je jistě jen detail dokreslující situaci) — když jsem slyšel JUDr. Bradáčovou v ČT odpovídat na poněkud pitomé otázky pana Železného, měl jsem dojem, že pan doktor Rath je tentokrát v dobrých rukou.
Nelze také vynechat, že soud dnes vyslovil souhlas s uvalením vazby na pana doktora. Toto rozhodnutí je zcela oprávněné vzhledem k tomu, že pan doktor má ze svého postavení výjimečnou možnost ovlivňovat svědky. A kromě toho, rozhodnutí je zároveň jakási tichá demonstrace toho, že české „orgány činné v trestním řízení“ přece jen nejsou papírový tygr.
Vedení ČSSD se po chvilkovém počátečním váhání rozhodlo dát od dr. Ratha ruce pryč. Jistě, má už zjevně solidní informace. A rozhodlo se „pragmaticky“, aby minimalizovalo škody, které případ straně způsobí. Nedá se zároveň přehlédnout či odsunout stranou, že se rozhodlo správně.
Politika pana doktora Ratha mi vždycky připadala morálně neúnosná a v tom jsem, jak už naznačeno, podjatý. Způsob, jakým si bez rozpaků na všech stranách vytvářel nepřátele, se mi zároveň zdál a zdá být hodně nešikovným. Je v něm jakési pohrdání lidskými červy, kteří mu zrovna stojí v cestě. Nešikovnost se ovšem pozná až pozdě: tj. když se dotyčný dostane do maléru a všichni od něho dají ruce pryč.
A nakonec, nemohu se vyhnout jakémusi srovnání dr. Ratha s jiným dnes slavným lékařem, dr. Bartákem. Jistě, jde o úplně jiný druh obvinění. Za oběma přitom stojí pocit suverénů přesvědčených, že mají bližní ve svých rukou a mohou jich libovolně využívat ke svému prospěchu.
Chtěl bych zdůraznit, že jsem se nikdy v životě s nikým podobným z lékařského prostředí nesetkal. Ale výjimečně tu a tam nějaký podobný být musí a bohužel se navzájem přitahují: jak jinak si vysvětlit úspěch akcí typu Děkujeme, odcházíme?
Na závěr: není to asi ode mne ani hezké, ani křesťanské, ale přál bych panu Rathovi, samozřejmě v případě, že bude shledán vinným, pobyt na společné ubikaci s panem Bartákem. Budou si moci krátit dlouhé zimní večery rozjímáním na téma: „Kde se to jenom stala chyba?“
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
