Labilní pozice vlády, která nemá v PS přesvědčivou většinu, se promítá i do útrob nejsilnější vládní strany. Ani setrvale klesající preference ODS stranickým lídrům moc klidu nepřidají.
Navíc, TOP09, jejich už teď jediný koaliční partner a zároveň oponent, jehož je možné brát vážně, získává prostor pro koaličně-opoziční politiku. Střecha vládní budovy zatím drží kvůli zbývajícímu pilíři, ODS. Pokud to topka přežene, spadne pak na hlavu i jí, ale kdo by teď zrovna myslil na nejhorší!
Ruku v ruce s labilitou jde i představa, že by se v ODS mohly znovu rozdávat karty. Signály neklidu přicházejí ze životně důležitého orgánu, na němž závisí osud strany i koalice, z poslaneckého klubu.
Pravda, při převolbě vedení klubu byli ve funkcích potvrzeni jejich dosavadní držitelé. Jenže vítězství pana Stanjury nabylo zdaleka tak oslnivé, jak by mělo být vzhledem k tomu, že dostal předem výslovnou podporu stranického předsedy. Hlasovalo pro něj 27 z 47 přítomných poslanců, hlavní oponent dostal jen o osm hlasů méně. A navíc: jméno oponenta zní Petr Tluchoř.
Petr Tluchoř byl člověkem Mirka Topolánka. Topolánek už zjevně ve straně nemá žádnou výraznou pozici, z toho ovšem pro pana Tluchoře plyne pozitivum: je volný jako pták.
Nečas se ho po volbách zjevně toužil zbavit a čekal na vhodnou příležitost. Naskytla se brzy a učinila zpětně Nečasovo odhodlání celkem pochopitelným: Pan Tluchoř se pokusil mimořádně neohrabaně a ve spolupráci s mimořádně nedůvěryhodnou a neohrabanou poslankyní Kočí zorganizovat cosi jako převrat ve Věcech veřejných.
Skončilo to obrovitou ostudou, a předseda ODS by se ho pak byl musel zbavit, i kdyby snad byl býval nechtěl. Pokud jde o další angažmá pana Tluchoře v ODS, člověk by zase byl býval řekl, že po této své eskapádě se bude nějakou dobu pohybovat v politice spíše při zemi, ne-li dokonce trochu pod ní.
Místo toho vystoupil expředseda klubu bojovně a s rozvinutým praporem: jeho programem je zlepšit komunikaci v koalici (to je nutné vždycky a v každé koalici), důsledněji prosazovat program strany (při té představě člověku zejména v případě ODS vždycky běhá mráz po zádech), a podporovat více ty představitele strany, kteří se dostanou do problémů (sebe pan poslanec ze skromnosti vynechal, uvedl jen exprimátora Béma).
Protinečasovská opozice je zatím ve stavu zrodu. Čelné pozice se ujal zjevně někdo, kdo šel zrovna náhodou kolem a jako první se nabídl. O slovo se však hlásí už i další, kterým Nečas šlápl na kuří oko, zejména expředseda pražské organizace Šťastný: zde už je jasné, od kterého hradu vítr věje.
Střízlivý odhad praví: pokud by se o reformu strany pokusili klausovští nostalgici, třeba posléze i s Klausem v čele, stane se z ODS Suverenita s pár procenty voličských hlasů navíc. Bude vůbec předseda Nečas schopný proti směsi vypjatého nacionalismu a ekonomického fundamentalismu postavit něco střízlivého, životaschopného a hlavně vlastního? Má na to vůbec? Pokud ne, Bůh buď milostiv České republice.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
