Když umístil písničkář Tomáš Klus píseň Iniciativní na svůj facebookový profil, vyčkal jsem raději s kvapnou kritikou její kvality. Poté, co se médii prohnala smršť glorifikujících článků, z nichž ten z redakce největšího internetového zpravodajství dokonce oslavoval nového nástupce Karla Kryla coby autora politických protestsongů, situaci jsem přehodnotil.
Jako nepamětník let předrevolučních ke Krylově tvorbě nemám jistě natolik pevný vztah jako generace předešlé. Jako historik-amatér však nejsem slepý a spojení Karla Kryla a invaze z roku 1968 budiž do mé mysli vypáleno tak jako nic jiného.
Píseň Iniciativní nabídla posluchačům srozumitelný pohled na dnešní politickou situaci v naší zemi. Klus, který umí dobře pracovat s jazykem, však dohromady neposkládal nic, co by si, jako je tomu u písní Karla Kryla, pamatovaly i generace budoucí.
Především: píseň Iniciativní nelze nazývat protestsongem. Ten by měl kritizovat a provokovat. Rýmování o Kočí a diktafonu je ale spíš jakási forma zhudebněného zpravodajství. Forma opět vítězí nad obsahem. Zatímco Kryl zpíval češtinou civilní, u Klusova projevu se nemohu ubránit dojmu, že se u zpěvu zajíká smíchy, i když vůbec netuším, proč by to měl dělat.
Tomáš Klus zacílil na generaci nula. Na generaci „šérovací a lajkovací“. Na tu, která se tak často ohání silnými slovy, jako jsou defenestrace a demonstrace. A jejím největším přínosem pro akt defenestrace a demonstrace je vytvoření skupiny na Facebooku.
Klusova snaha je zcela nepopiratelně podpírána jeho frustrací z dnešní politické situace, ale když poslouchám Rakovinu, zjišťuji, že do písní Kryla na rozdíl od Klusových přikyvuji. Ne snad do rytmu, jen souhlasně kývám písničkáři, jehož písně z roku 1969 mě svým přesahem oslovují i dnes.
Když už se totiž dnešní umělci pokusí kritizovat politické poměry svojí země, nezapomenou vše pojmout s velkolepým humorem, čímž se z protestsongu stává kulturní vložka v přestávce cirkusového představení.
