Před 20 lety začalo bosenské peklo. Vlastně bychom ho byli schopni zopakovat znovu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 20 lety začalo bosenské peklo. Vlastně bychom ho byli schopni zopakovat znovu

Lubomír Heger4. dubna 2012 • 06:00
Před 20 lety začalo bosenské peklo. Vlastně bychom ho byli schopni zopakovat znovu
Válka v Bosně
• foto: 
Profimedia.cz

Vždycky mě dostávaly do rozpaků poznámky o tom, že Češi a Slováci by si na rozdíl od Balkánců nikdy nešli po krku. Jen si to představte - milion Slováků obývá prostor někde pod Šumavou, k tomu půl milionu Maďarů žije u Kladna. Po vyhlášení nezávislosti nějaký Slovák zastřelí hosty na české veselce a Maďaři vyhodí do povětří Karlův most. Co uděláme?

reklama

Rozhodně se budeme bránit. Netvrdím, že začneme hned s vražděním a znásilňováním, ale ani Bosňané se do něj nepustili bezhlavě. Představa, že krize na Balkáně byla nekonečnou sérií brutálních útoků na civilisty, je svého druhu optický klam. Vznikl tím, že záběry západních televizí byly zhuštěny do přehledné „empétrojky“.

 

Podívejte se na věc hnidopišským pohledem a zjistíte, že Bosňané ve skutečnosti proseděli větší část války u jednacího stolu. Naznačují to i události, které jsou v tuto chvíli staré přesně dvacet let. Z ročenek vymizely a sotva se do nich vrátí. Připomeňme si je alespoň tady.

 

STŘÍPKY VÁLKY

1. března 1992 - Zatímco se srbští hosté sjíždějí na svatbu, Muslim a Chorvat zastřelí Srba, otce ženicha. Srbové to považují za první oběť války a postaví v Sarajevu ozbrojené hlídky. Jejich mluvčí vyzývá bosenské Muslimy, aby přestali usilovat o mezinárodní uznání Bosny a Hercegoviny.

 

3. března 1992 - Moderátor státní televize Yutel hlásí v živém vysílání: „Pane předsedo Karadžiči, pane předsedo Izetbegoviči. Jako zástupci dvou národů jste si jistě vědomi své zodpovědnosti. Lidé nám hromadně telefonují a přejí si, abyste se setkali.“ Karadžič a Izetbegovič ještě týž večer v kasárnách jugoslávské armády uzavřou dohodu, že na klid v Sarajevu budou dohlížet společné policejní hlídky.

 

Polovina března - Před blížícím se uznáním Bosny vychází v Bělehradě inzerát: „Hledáme profesionální snajpery, řidiče tanků, dekontaminátory a důstojníky všech hodností. Profesionální voják si v Bosně vydělá 25 tisíc, s osobním ohodnocením až 70 tisíc dinárů.“ Srbové do konce března zcela zvrátí vojenskou převahu Muslimů, kteří budují armádu od léta předešlého roku.

 

28. března – Prezident Izetbegovič po setkání s americkým velvyslancem odvolává podpis pod Lisabonskou dohodou, která dělí Bosnu za základě podobných linií, jako to později učinila Daytonská dohoda. Velvyslanec měl Izetbegovičovi slíbit, že USA uznají Bosnu i bez podpisu Muslimů, což se o tři dny opravdu stane.


5. dubna 1992 - Tisíce Sarajevanů všech národností pochodují hlavním městem pod plakáty s mírovými znaky hippies a žádají odstoupení Izetbegoviče i Karadžiče. Když si dav chce vynutit vstup do Karadžičovy kanceláře, srbští snajpeři zastřelí dva demonstranty. „Střílejí ze střechy! Běžte pryč! A opovažte se střílet na mě!“ křičí jistý odvážlivec, zatímco ukazuje prstem na střechu.

 

Půlka dubna - Karadžič prchá do Pale a srbské jednotky zahajují ostřelování města. Karadžičův zástupce Krajišnik přijíždí na tajnou misi do Sarajeva a v opuštěné budově parlamentu se snaží Izetbegoviče přesvědčit, aby souhlasil s rozdělením města na dvě části. Když se mu to nepodaří, daruje kolegovi z parlamentu alespoň pero na památku. Letité přátelství Krajišnika a Izetbegoviče tím končí.


Konec dubna – „Válku rozpoutaly bělehradská a záhřebská televize,“ hovoří Izetbegovič v televizi ke svým spoluobčanům. „Chtěl bych tomu u nás zabránit. Poslouchejte pět minut Yutel, pět minut Záhřeb a pět minut TV Sarajevo. Zjistíte, že všichni lžou a nebude se vám chtít opustit ženu a děti, abyste se pomstili těm bestiím, ať už stojíte na jakékoli straně.“

 

ETNICKY ČISTÉ ŽÁBY

Co tyhle střípky ukazují? Že se většina účastníků chovala celkem přiměřeně situaci. Tak nějak podobně bychom na krizi reagovali i my. Vůdci by vyzývali ke klidu, činili by nezbytné kroky na obranu a nespokojený lid by žádal jejich hlavu.

 

Kalamita srovnatelných rozměrů naše území od roku 1945, kdy Češi úspěšně vyzkoušeli etnickou čistku na sudetských Němcích, naštěstí nepostihla. Pro zbytek světa zůstáváme holubičkami, možná hlavně proto, že v naší etnické laboratoři panuje trochu jiná teplota a tlak. Vraťme se na chvíli k našim imaginárním Slovákům na Šumavě. Jak bychom s nimi naložili, kdyby v roce 1991 vyhlásili Republiku jihočeská Krajina? Když něco podobného zkusili Němci v roce 1918, jejich touhu po národním sebeurčení rozstřílela čerstvě ustavená československá armáda.

 

Kdybych měl parafrázovat P.J. O'Rourka, který označuje Blízký východ za mnohem typičtější stav lidstva, než jakým je třeba euroamerická civilizace, je i jugoslávská krize z hlediska dějin celkem běžným jevem. V téhle části světa jsme všichni tak trochu Jugoslávci. Středoevropští vůdci sice vizáží nepřipomínají své vlastní bodyguardy, jak tomu bývá v Rusku nebo na Balkáně, avšak ani oni nemívají pocit úspěchu dříve, než se jim podaří soupeře zcela anihilovat.

 

Západoevropská kultura je dnes pro nás normou, ovšem víceméně vnucenou. Nejprve to byla Vídeň a později Brusel, kdo Čechy přes jejich zemitý odpor opakovaně přesvědčoval o výhodách diskuse a kompromisu. Typicky západní princip sebeorganizace zdola je nám znám, avšak využíváme jej jen ve chvílích, kdy zrovna potřebujeme někoho svrhnout.

 

Ve zbytku času jsme neteční jako žáby. Ještě že žijeme v etnicky čisté zemi.

 





Klíčová slova: rxrxlubomirhegerbosna



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama