Někdy je mi líto, že germanizace došla jen na půl cesty a z češtiny se nestal artefakt, jakým je třeba velština nebo baskičtina. Mohli bychom ho obdivovat v muzeu a nelámali bychom si hlavu s návodem na použití. Takto jsme odsouzeni navždy brázdit meze s naším komplikovaným pluhem a ještě se tvářit, že je to stejně výkonné vznášedlo jako třeba holandština nebo italština.
K těmhle úvahám mě přivedl návrh úředníků ministerstva školství, aby byli žáci v českých školách osvobozeni od větných rozborů. S tím souhlasím, ovšem zarazily mě reakce, jimiž veřejnost tento návrh počastovala. Hemžilo se to v nich „mladými ignoranty“ a „češtinářskými polovzdělanci“. Připomínaly vztek mazáků na vojně, jimž velitel zatrhl šikanu hned poté, co si odkroutili rok štěkáním, panáčkováním a aportováním míčků.
Čeština je specifický obor lidské činnosti, který neovládá téměř nikdo. Slouží jako dorozumívací prostředek deseti milionů lidí, což je právě ono neštěstí. Svou podstatou patří po bok exaktních věd typu makromolekulární biologie (proto ony větné rozbory), přesto je nucena obstarávat komunikaci moderního národa 21. století.
Češtině by možná pomohlo, kdyby ji ovládli alespoň novináři. Je pravda, že zrovna oni s ní nakládají tvořivě, ovšem připomíná to kreativní počínání amazonského indiána, který se ocitl za volantem automobilu, jehož ovládání odpozoroval při bloumání kolem parkoviště.
NECHVALNĚ PROSLULÝ HITLER
Asi před čtyřmi lety jsem v MF Dnes editoval reportáž z válečné zóny na Kavkaze. „Gruzie a Rusko se navzájem pustily do svých protivníků,“ psalo se v ní. Zkušený reportér s mnohaletou praxí pokračoval v sugestivním líčení situace: „Střelba pokračovala přes palbu z druhé strany, kterou vyprovokovala první střelba.“ Když jsem jeho výtvor konzultoval s editory iDnes, krčili rameny a citovali titulek z vlastní dílny: „Nechvalně proslulý Hitler nedá Němcům pořád spát.“
Zprvu jsem měl za to, že tento druh slohových cvičení je vlastní hlavně policejním svodkám. „Zloděj řečený předmět vytáhl z kapsy poškozeného, který o jeho konání nevěděl,“ popsal kdysi službu konající strážník mé okradení v noční tramvaji. Když jsem navrhl, že protokol sepíšu sám, pohoršeně se ohradil a citoval jakýsi oběžník, podle něhož měli službu konající strážníci psát už jen v souvětích.
Myslím, že tento přístup je pro češtinu typický. Všichni tak nějak tušíme, že se k ní nejvíce hodí zdobný a barokní sloh. Kdepak střídmé románské tahy, my Češi vyžadujeme zlaté ozdobičky jak od Santiniho. Nestačí říci „shodujeme se“ – náš jazykový génius velí tvořit věty typu „naše názory jsou velmi totožné.“
Pointa je zřejmá. Podobně jako české domky nesmějí mít omítky vyvedené v jiných než teplých barvách, aby je majitelé mohli nechat opadat a učinit tak škvíry v domech lépe viditelnými, prosvítají i naše psané krkolomnosti jasněji, když jim dopřejeme na barvitosti. Následujících několik příkladů sesbírali svého času korektoři v MF Dnes:
v tom případě záleží na konkrétním případě
lísky na jaře raší jako houby po dešti
větve jsou pro gorily hlavním jídelníčkem
vtrhli tam jako sloni v porcelánu
je to více než třikrát více než loni v srpnu
levičácká posedlost do všeho vrtat nos
nad nekonečnými ruskými pláněmi se po nich slehla zem
největším úrazem bytů v panelových domech jsou umakartová jádra
velká voda může opět sehrát své místo v předvolebním boji
Crosby čelí pověsti největšího talentu už od juniorského věku
má sloužit v na světlo nejskoupějším ročním období jako ochrana
o potlučení známek ovulace se postaraly samy samice
STYĎTE SE
Jestli jsem neposkytl dostatek munice všem, kteří tvrdí, že novináři jsou stádo tupých ignorantů, pošlu další příklady příště. Možná najdete nějaké slohové nedokonalosti i v mém skromném příspěvku. V tom případě děkuji za upozornění. Vím, že tradice velí, aby mi byly otlučeny o hlavu.
Docela to chápu. Znalci gramatiky strávili řádově tisíce hodin nad diktáty a větnými rozbory, takže se jim nelze divit, že u nich vzniklo cosi jako stavovské povědomí.
Není nás zrovna mnoho, kteří dokážeme napsat správně slovo „výjimka“ či celou větu „zapomněl mně rozumět“.
Nemáme snad morální právo vykázat méně vzdělané spoluobčany do patřičných mezí?
Jistěže máme.
To si vyprošuji.
Styďte se!
