Vážený pane profesore! Rád bych Vám položil dotaz ohledně strachu. Konkrétně bych se chtěl zeptat, proč se člověk, třeba po odsledování hororu, tak nějak bojí více než obvykle. Když je ve filmu například nadpřirozené monstrum někde v Antarktidě a mstí se pouze lidem, co mu vzali jeho poklad, tak proč se člověk něčeho takového bojí víc než možnosti, že by se mu během noci někdo vloupal do bytu?
Děkuji za odpověď. R. J.
Také máme systém tzv. zrcadlových neuronů, jež nám umožňují vcítit se do druhého, a tím do určité míry předvídat, co asi udělá, jak bude reagovat. To je pro přežití velice důležitá schopnost. Když tohle všechno vezmeme v úvahu, pochopíme, že horory zvýší naši pohotovost ke strachové reakci, a tedy to, proč se po strašidelném filmu bojíme víc než obvykle. Vinou strašidelných scén se dostaneme mechanismem projekce (=podle sebe soudím tebe a obráceně) do motivačního stavu pohotovosti ke strachu. Všimněte si, že ona monstra jsou většinou jakousi směsí hadovitosti a štírovitosti, což podněcuje právě ony vrozené archaické spouštěče strachu, jež jsou vlastně iracionální.
Na rozumové úrovni se sice bojíme víc lupiče v bytě než pavouka, ale rozum bývá často v menšině a jeho odhad rizik je i tak silně zkreslený. Většina lidí například má větší strach létat letadlem než jezdit autem, ačkoli poměr rizik, že při tom zahynou, je právě opačný. Toto zkreslení má svou evoluční výhodu, protože nám umožňuje bláhově se domnívat, že se budeme mít jednou lépe, budeme zdraví a stojí za to se stále po něčem pachtit. Kdyby náš odhad byl realistický, většina lidí by mohla rovnou hodit flintu do žita.
Naše přirozenost nám tedy milosrdně lže a jedním z důsledků je i to, že se bojíme neškodných příšerek na filmovém plátně, zatímco solidně vypadající nebezpečný úředník nás nechává v klidu.
