Jak přežít výlet s rodiči | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak přežít výlet s rodiči

Steve Fisher9. března 2012 • 07:50
Jak přežít výlet s rodiči
Karlštejn
• foto: 
Profimedia.cz

Redakční poznámka: Po svém satirickém článku o prezidentských knírech z minulého týdne přešel Steve Fisher raději na čas do ilegality. Pro tento týden předal svou rubriku mladému autorovi, který nám poslal následující popis svého výletu.

reklama

 

Minulý týden mě rodiče vzali na výlet na hrad. Nejsem si přesně jistý proč, ale říkali, že mi prohlídka hradu prospěje.

 

Chtěl jsem je přesvědčit, že mi jen stačí mrknout se na hrad na netu a pak už nemusíme utrácet čas a stále dražší benzín za cestu tam a zpátky. Ale z nějakého důvodu je ten můj nápad tak nějak rozzuřil, a proto jsem nakonec souhlasil. Co mám s nima dělat.

 

Na výlety fakt jezdím nerad, protože obvykle blbě začnou, blbě končí a všechno mezi tím taky není moc báječný. Mám ten dojem, že ani mí rodiče nejezděj na výlety moc rádi. Ale možná, že dospěláci mají v sobě něco, co je nutí dělat věci, který zrovna dvakrát nemusej. Jako například mít děti. Myslím si, že kdyby lidi dělali jen to, co se jim líbí, asi by tu už brzy žádný lidi nebyli.

 

Jak už jsem řekl, výlety obvykle nezačínají moc dobře. Tentokrát šlo o to, že mí rodiče chtěli hnedka vědět, jak je to možný, že je zadní sedadlo v autě posetý papírky od bonbonů, drobky od brambůrek, vytrženými stránkami komiksů a prázdnými láhvemi od džusu.

 

Není mi jasný, proč na to nemohli kápnout sami. Já věděl hned, jak k tomu došlo. Ale slyšel jsem, že když člověk stárne, jeho mozek tak nějak přestane správně šrotit. A tak jsem jen čekal, až na sebe přestanou ječet a hádat se, po kom to dítě vlastně je. Mimochodem to je další věc, na který se nějak nemůžou shodnout.

 

Jakmile jsme se rozjeli, asi deset minut šlo všechno jak na drátku. Dokud táta mámu nepožádal, aby zapnula tu GPSku, co jim říká, jak dojet tam, kam chtějí. Máma mu odpověděla, že ta věc leží asi pořád doma na stole. A tentokrát, když se táta ptal, jak je to možný, snažil jsem se fakt pomoct. Povídám, že si tu GPSku asi zapomněl vzít. Ale za tohle vysvětlení mě nepochválil. Místo toho začal mlátit hlavou o volant.

 

Říkal jsem si, jestli to snad nedělá proto, aby spustil nějakou jinou GPSku zabudovanou ve volantu. Ale pak přestal mlátit hlavou a požádal mámu, aby mu z přihrádky podala mapu.

 

Mám pocit, že zapomněl, že už žádnou mapu nemáme. Před pár týdny jsem ji polil džusem a všechny stránky se slepily. Když mu to máma připomněla, zase se začal snažit čelem aktivovat tu skrytou GPS ve volantu. Pak řekl, že to nevadí, že stejně zná trasu, která nás tam do hodiny dovede.

 

O tři hodiny později jsme projížděli vesnicí, kterou jsme ten den jeli už několikrát. Myslím, že se jmenovala Krucinál, protože táta tohle jméno vyrážel pokaždý, když jsme tudy projížděli. Chtěl jsem to najít na online mapě na svým mobilu, ale vyhledávač tam tohle jméno nenašel. Chtěl jsem rodiče poprosit, aby mi s tím pomohli, ale měli moc jiný práce.

 

Konečně jsme hrad našli. Chvíli jsme jezdili po parkovišti, až jsme našli místo k zaparkování v části, která se podle táty jmenovala Ježíšmarjá.

 

Hrad byl dost veliký a vypadal ještě větší, když jsme k němu po celé té dlouhé cestě z parkoviště dorazili. Jméno hradu končilo něco jako -"stein" a postavili ho opravdicky hodně dávno. Dokonce snad ještě před tím, než se narodili mí rodiče. A ty jsou teda pěkně starý.

 

Než jsme došli k pokladně, táta mi povídá, abych tvrdil, že je mi šest, kdyby se mě někdo ptal. Protože děti do šesti let mají vstup do hradu zadarmo. To se mi zdálo trochu divný, nejen proto, že je mi skoro devět. Ale taky proto, že mi rodiče vždycky vtloukali do hlavy, že lhát se nemá.

 

Když táta řekl té paní v pokladně, že je mi šest, zatvářila se nedůvěřivě. Tak jsem udělal, co mi táta poradil. Rozbrečel jsem se a začal ječet: "TATÍ, JÁ MUSIM ČURAT!" Což bylo pro mě dost ponižující. Ale cítil jsem, že mu to dlužím. Zvlášť potom, co jsem mu den předtím, úplně náhodou, provedl pavučinometem Spider-Man s jeho laptopem.

 

Jak už jsem řekl, nejsem si moc jistý, proč mi vlastně rodiče chtěli ten hrad ukázat. A proč ho chtěli vidět oni sami. Uvnitř byla většinou jen hromada starého nábytku, což jsou věci, který mámu dost rozčilujou. Vždycky si tátovi stěžuje, jak starý máme doma nábytek. A tenhle nábytek byl opravdicky starodávný! Takže možná to byl důvod, proč si chtěla máma hrad prohlídnout. Asi doufala, že má někdo ještě starší krámy než my.

 

Na stěnách byly přibitý spousty vycpaných zvířat. A to je něco, za co bych doma určitě dostal pěkně vynadáno, kdybych si chtěl něco takového vystavit. Myslím, že ti lidé, co v tom hradu žili, byli nějaký podivíni, co s oblibou zabíjejí zvířata, a pak se vytahujou jejich hlavama. Byl jsem rád, že zrovna nebyli během naší návštěvy doma.

 

Ale to nejhorší na celé akci byla ta paní, co nás po hradě prováděla. Pořád se zastavovala a bez ustání pindala o věcech, co se staly tak před sto lety. Jakoby od té doby nečetla noviny. Taky si myslím, že se v životě nepodívala na internet, protože jsem se pořád zkoušel připojit, ale v celým baráku nebyl signál WiFi.

 

Představte si, že je někdo tak bohatej, že má hrad, ale nemá Facebook! Jak ty lidi vůbec žili?

 

Možná mě tam rodiče vzali právě proto. Teď už je mi to jasný: fajn, nejsme sice bohatý, ale máme WiFi. A u nás doma je tepleji než v tomhle hradu. A nemáme ani vězení ani otroky, i když si máma stěžuje, že se občas jako otrok cítí.

 

Mám dojem, že cílem našeho dalšího výletu bude místo s podivným názvem Jenpřesmoumrtvolu. Protože tohle táta pořád opakuje, jakmile se ho máma zeptá, kam že to pojedeme příště.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama