Fotbalová Slavia se intenzívně snaží o to, aby fanoušci nechodili na její domácí zápasy. Daří se jí to výborně.
Do své šikovné strategie klub zapojuje nejen domácí hráče, jejich trenéra nebo třeba ochranku u vchodu, ale také počasí a fotbalisty ze soupeřova týmu. Zatím poslední vítěznou bitvu úspěšného tažení za vyčištění Edenu od diváků zvládl klubový management v pondělí vpodvečer za spolupráce FK Teplice.
Vše začalo u vchodu. Bohužel jsem měl na zádech baťoh. Zásadní chyba. Následovala prohlídka, která se svou ostrostí vyrovná počínání ostrahy na letišti v Tel Avivu. S tím rozdílem, že v Edenu se nehledá bomba, ale transparent.
Vůbec nechci domyslet, co by se dělo, kdyby u mě ten sympatický pán z ochranky našel papír s nápisem „Nemám rád Františka“. Asi by ho přede mnou roztrhal a pustil na mě psy. Paradoxně by to byla moje výhra. Žádný papír jsem s sebou bohužel neměl. Byl jsem tedy vpuštěn a to byly poslední minuty, kdy mi ten podvečer bylo horko. Vztek mě bohužel neměl opustit následující dvě hodiny.
Teploměr sice ukazoval něco kolem nuly, což nezní tak strašně, zkuste v tom ale sedět více než jedenáct desítek minut a koukat na dvaadvacet trápících se mladých mužů, již chtějí dělat cokoliv jiného, jen ne dotýkat se míče. S čestnou výjimkou několika zoufalců, kteří se jej pro změnu touží dotýkat až moc. Z této kombinace pochopitelně nemůže vzejít nic jiného než chaos. A ten pro diváky znamená totální nudu. Takovou, jež by se dala krájet. Jestli někdo ze dvou koučů, kteří stáli to pondělí u laviček, někdy slyšel slovo taktika, tak zřejmě jen v souvislosti s vojenským cvičením.
Konání „slávistického“ Franze nemá smysl komentovat. Situaci v současné Slavii neilustruje nic lépe než bílý pruh, který zbyl na dresech jejích hráčů po odchodu sponzora. O to záhadnější byl koučing teplického trenéra Rady, jenž zjevně přijel do Edenu ulovit „cenný bod“, a proto od padesáté minuty ordinoval svým svěřencům populární „údržbu“. Evidentně není moc zdatný improvizátor, protože kdyby jím byl, pochopil by, že Slavii by v pondělí při troše snahy porazil i Slavoj Houslice.
Zkrátka: výsledkem mé návštěvy Edenu je ztráta zbytku iluzí, pocit zbytečně strávených dvou hodin, rýma a bolest v krku. A také neodbytná chuť přinést si na další kolo nějaký ten transparent. Protože já na tu hru slávistických bossů přistoupit nehodlám. Příště přijdu zase. Neptejte se mě proč.
