Každý narcista potřebuje léčbu. Kolegové narcisté: Vzhůru na psychiatrii! | Reflex.cz
reklama
nahoru

Každý narcista potřebuje léčbu. Kolegové narcisté: Vzhůru na psychiatrii!

Jiří X. Doležal 27. února 2012 • 13:32
Každý narcista potřebuje léčbu. Kolegové narcisté: Vzhůru na psychiatrii!
Narcis
• foto: 
Archív

Přestože plně respektuji vědeckou kompetentnost profesora Cyrila Höschla a samozřejmě mu nejsem v diskusi o psychiatrii v nejmenším rovnocenným partnerem, dovoluji si s jeho názory na potřebnost psychiatrické léčby lidí s narcistní poruchou osobnosti polemizovat z úhlu pohledu touto poruchou trpícího člověka.

reklama

 

Pan profesor jako psychiatr velmi pravdivě hodnotí, že je těžké narcistu dovést k léčbě. Pokud to není psychiatr nebo psycholog, kterého ve škole zbavili předsudků proti psychiatrické léčbě, tak si jen málokdy uvědomí, že je od přírody lehce problematicky strukturován a že s tím musí něco dělat, aby nebyl na obtíž sobě i svému okolí. Protože právě tak si narcista ve chvílích svých narcistních depresí připadá — a neléčí-li se, má obvykle pravdu. Pan profesor si naštěstí pro něj nedovede představit, jak nesmírně trýznivé a bolestné narcistní úzkosti a deprese jsou.

 

Proto si s ním dovoluji zcela zásadně nesouhlasit v tom, zda narcista potřebuje psychologickou a psychiatrickou léčbu. Ano, podle mé celoživotní zkušenosti potřebuje. Říkám to jako těžký narcista, jemuž psychofarmaka a psychoanalýza řádově zvýšily kvalitu života.

 

Psychoanalýza je u těžkého narcismu podle mého názoru jedinou efektivní léčbou. Dovede narcistu k náhledu, že potřebuje brát prášky a kontrolovat se a že nesmí užívat budivé drogy, jako alkohol a kokain. U narcisty totiž často vyvolají symbolické mávání falem nad hlavou v těch společensky nejnepřijatelnějších podobách. Dále mu analýza pomůže nahlédnout potřebu předvádět se, být obdivován a ve středu pozornosti, a tím klienta naučí tu celkem nehezkou vlastnost socializovat, vypouštět ji přijatelným směrem.

 

V mém případě bych připomněl například cestu do Klokánku jako čtyřletý Jiříček či cestu do Senátu v převlečení za kůrovce. Tedy způsoby exhibice, které někoho nechají chladným, někoho rozesmějí, snad i urazí maloměšťáka (jak bych si přál), ale rozhodně nikomu neublíží, nezraní a nezpůsobí škody. Což při předvádění neléčeného narcisty nebývá pravidlem.

 

Tato psychoterapie však musí, aby fungovala, být doplněna psychofarmaky. Léky určené k dlouhodobému užívání na tlumení úzkosti (nikoliv tedy benzodiazepiny, jak je mnohdy na chronické úzkosti zcela chybně ordinováno) a léky proti depresi. Z vlastní zkušenosti doporučuji tricyklická antidepresíva, nikoliv mnohem modernější SSRI, jež u narcisty mohou zafungovat tak, že utlumí depresi, ale zvýší neklid a úzkost.

 

Proto, kolegové narcisté: Vzhůru na psychiatrii!

Jiří X. Doležal, narcista

 

 

Cyril Höschl
Hlubinně-psychologický pohled na narcistní poruchu, jak ho stručně a výmluvně shrnul JXD, je sice poměrně působivý a od dob Sigmunda Freuda dosti konzistentní, není však jediný. Aniž by bylo nutno polemizovat s názorem JXD, je možno jím popisované úzkosti považovat za komorbidity, tedy paralelní poruchy, kterými v jiném kontextu trpí spousta ne-narcisů, a naopak, jež mnozí narcisové vůbec nepoznali a jsou se svou sebeláskou dokonale sžiti, často ke škodě pouze druhých, nikoli své.

Dojde-li k jím popisované kombinaci, pak si jistě léčbu zaslouží, což ostatně bylo poněkud jinými slovy v mém sloupku též zmíněno. Je ale otázkou, do jaké míry je pak léčba zacílena na narcistní poruchu jako takovou a do jaké míry je vlastně terapií úzkosti a problémů vyvěrajících z poruch v mezilidských vztazích.

Jsem přesvědčen, že i kdyby všichni „kolegové narcisté“ vyslyšeli výzvu JXD a začali se léčit, jenom zlomek z nich by z toho profitoval. Je otázkou, zda by to nebyli pouze ti, u nichž se krom poruchy osobnosti vyskytují i poruchy další. Mimochodem podobně komplikovaný je také vztah mezi depresívní poruchou a úzkostí. Navzdory obecně rozšířenému přesvědčení úzkost není příznakem deprese a její rozvinutý klinický obraz zavdává příčinu k dg. komorbidní úzkostné poruchy.

Musím však pokorně dodat, že tyto příklady jsou vázány na celkové pojetí oboru a na to, zda o duševních poruchách uvažujeme spíše v kategoriích (deprese, úzkost, mánie, psychóza), nebo v dimenzích (jakákoli porucha je multidimenzionální a namíchaná z toho či onoho). Chápání narcistní poruchy podle JXD by bylo s posledně jmenovaným v souladu.

Cyril Höschl, psychiatr

 


Jiří X. Doležal


Klíčová slova: rxrxjxd



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama