Přestože plně respektuji vědeckou kompetentnost profesora Cyrila Höschla a samozřejmě mu nejsem v diskusi o psychiatrii v nejmenším rovnocenným partnerem, dovoluji si s jeho názory na potřebnost psychiatrické léčby lidí s narcistní poruchou osobnosti polemizovat z úhlu pohledu touto poruchou trpícího člověka.
Pan profesor jako psychiatr velmi pravdivě hodnotí, že je těžké narcistu dovést k léčbě. Pokud to není psychiatr nebo psycholog, kterého ve škole zbavili předsudků proti psychiatrické léčbě, tak si jen málokdy uvědomí, že je od přírody lehce problematicky strukturován a že s tím musí něco dělat, aby nebyl na obtíž sobě i svému okolí. Protože právě tak si narcista ve chvílích svých narcistních depresí připadá — a neléčí-li se, má obvykle pravdu. Pan profesor si naštěstí pro něj nedovede představit, jak nesmírně trýznivé a bolestné narcistní úzkosti a deprese jsou.
Proto si s ním dovoluji zcela zásadně nesouhlasit v tom, zda narcista potřebuje psychologickou a psychiatrickou léčbu. Ano, podle mé celoživotní zkušenosti potřebuje. Říkám to jako těžký narcista, jemuž psychofarmaka a psychoanalýza řádově zvýšily kvalitu života.
Psychoanalýza je u těžkého narcismu podle mého názoru jedinou efektivní léčbou. Dovede narcistu k náhledu, že potřebuje brát prášky a kontrolovat se a že nesmí užívat budivé drogy, jako alkohol a kokain. U narcisty totiž často vyvolají symbolické mávání falem nad hlavou v těch společensky nejnepřijatelnějších podobách. Dále mu analýza pomůže nahlédnout potřebu předvádět se, být obdivován a ve středu pozornosti, a tím klienta naučí tu celkem nehezkou vlastnost socializovat, vypouštět ji přijatelným směrem.
V mém případě bych připomněl například cestu do Klokánku jako čtyřletý Jiříček či cestu do Senátu v převlečení za kůrovce. Tedy způsoby exhibice, které někoho nechají chladným, někoho rozesmějí, snad i urazí maloměšťáka (jak bych si přál), ale rozhodně nikomu neublíží, nezraní a nezpůsobí škody. Což při předvádění neléčeného narcisty nebývá pravidlem.
Proto, kolegové narcisté: Vzhůru na psychiatrii!
Jiří X. Doležal, narcista
Dojde-li k jím popisované kombinaci, pak si jistě léčbu zaslouží, což ostatně bylo poněkud jinými slovy v mém sloupku též zmíněno. Je ale otázkou, do jaké míry je pak léčba zacílena na narcistní poruchu jako takovou a do jaké míry je vlastně terapií úzkosti a problémů vyvěrajících z poruch v mezilidských vztazích.
Jsem přesvědčen, že i kdyby všichni „kolegové narcisté“ vyslyšeli výzvu JXD a začali se léčit, jenom zlomek z nich by z toho profitoval. Je otázkou, zda by to nebyli pouze ti, u nichž se krom poruchy osobnosti vyskytují i poruchy další. Mimochodem podobně komplikovaný je také vztah mezi depresívní poruchou a úzkostí. Navzdory obecně rozšířenému přesvědčení úzkost není příznakem deprese a její rozvinutý klinický obraz zavdává příčinu k dg. komorbidní úzkostné poruchy.
Musím však pokorně dodat, že tyto příklady jsou vázány na celkové pojetí oboru a na to, zda o duševních poruchách uvažujeme spíše v kategoriích (deprese, úzkost, mánie, psychóza), nebo v dimenzích (jakákoli porucha je multidimenzionální a namíchaná z toho či onoho). Chápání narcistní poruchy podle JXD by bylo s posledně jmenovaným v souladu.
Cyril Höschl, psychiatr
