V Lidovém domě se definitivně zbláznili. I ČSSD nám nejdřív dala právo volit si prezidenta, načež se s hrůzou podívala do vlastních řad, a zjistila, že na tuto funkci nemá kandidáta.
A tak se podívala i tam, kam se tak rád díval Jiří Paroubek, když toužil po nějaké hezké blondýnce: do průzkumů veřejného mínění, oblíbeného zrcadla naší neznalosti, zoufalství a frustrací. A všimla si, že nejpopulárnějším politikem v zemi je jistý mladý senátor Jiří Dienstbier, náhodou její člen.
Je to ironie: někdejšího méně známého studentského aktivistu většina z nás zná spíš proto, že sedmnáctého listopadu, den boje proti komunismu, dnes rád oslaví s lidmi jako třeba Vojtěch Filip, což je nadmíru sympatický šéf ortodoxních komunistů. Dienstbierův stejnojmenný otec, známý disident, by z toho určitě měl velkou radost.
A právě z dvaačtyřicetiletého Dienstbiera teď ČSSD chce udělat prezidenta. Těžko říct, za co se nám nešťastné pubescentní duo Bohuslav Sobotka-Michal Hašek mstí. Snad za to, že jsou si souzeni být duem.
Ano, možná že ČSSD nakonec bude chtít udělat prezidentem spíš ekonoma Jana Švejnara, s nímž coby svým mužem na Hradě flirtoval už Paroubek, když se potřeboval přikrýt i někým politicky korektnějším než severočeskými kmotry či přímo kriminálníky. Možná ale taky ne. Každopádně o tom teď budou v ČSSD dlouho přemýšlet, což nikdy nevěstí nic moc dobrého.
Takže jsme zpět u Dienstbiera. De facto nikdy nedělal politiku; coby dvacetiletý sice kdysi chvíli poslancoval ve Federálním shromáždění, spíš než o skutečnou politiku tehdy ale šlo o hobby prominentních lidí či jejich dětí. Ostatně málokdo si tuhle jeho epizodu ještě pamatuje. Později Dienstbier dělal zastupitele Prahy 2, mnohem víc se ale věnoval advokacii.
Možného prezidentského kandidáta jsem zažil na vlastní oči v loňských senátních volbách. Stál jsem s ním před kladenským hypermarketem, kde se lidem snažil rozdávat letáky s reklamou na sebe. Nevalný řečník s teflonovým zevnějškem nikoho nezajímal, nikdo ho neznal. Když už si někdo přišel pro leták, pak proto, že si myslel, že Dienstbier nabízí slevy v hypermarketu. Když lidé viděli, že prodává sebe, radši šli dál. Bylo mi ho upřímně líto. Politika je svinstvo, ne že ne!
A vidíte! Nyní, necelý rok poté, je prý Dienstbier nejpopulárnějším politikem v zemi a dokonce možná míří na Hrad. Ano, vím: poté, co jsme prezidentem virtuálně udělali Tomia Okamuru, už to nemůže být horší. Fraškou s narcistním podnikatelem a špatným bavičem, stejně jako kandidaturou celé plejády obskurních typů, jsme de facto řekli, že je nám nějaký prezident fuk. Dienstbier je toho jen dalším důkazem.
