Vydrží pravda a láska i bez Havla? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vydrží pravda a láska i bez Havla?

Miloš Čermák27. prosince 2011 • 10:00
Vydrží pravda a láska i bez Havla?
Václav Havel
• foto: 
Václav Teichmann

Životní postoj nazývaný ve zkratce „pravda a láska“ představuje v české politice přibližně to co značka Apple v počítačovém průmyslu. Nemusíte být jejím fanouškem, a dokonce ani uživatelem, abyste souhlasili s tím, že váš život zásadním způsobem ovlivnila. Totéž platí i pro ikony obou značek – Steva Jobse i Václava Havla. Ironií osudu zemřeli oba ve stejném roce.

reklama

 

Václav Havel toho napsal a vyslovil mnoho. Ale jen máloco je tak banální jako slavný výrok „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Deník New York Times ho v Havlově nekrologu zmínil v souvislosti s tím, že byl často citován Havlovými oponenty, a to kvůli své naivitě. Ale přesto to byl právě tento výrok, jejž nejčastěji volili lidé, kteří na bývalého prezidenta bezprostředně po jeho smrti vzpomínali. Včetně zahraničních celebrit. Na sociální síti Twitter to byli třeba slavná Arianna Huffingtonová (zakladatelka serveru Huffington Post), ekonom Jeffrey Sachs či vlivný sloupkař Nicholas Kristoff.

 

V čem je jeho kouzlo? Asi právě v té banálnosti. Všichni si přece přejeme, aby zvítězily pravda nad lží a láska nad nenávistí, na tom není nic objevného. Důležité jsou souvislosti. Dotyčná slova vyřkl člověk, jehož komunistický režim za pravdu poslal do vězení. A vyřkl je v momentě, kdy se tento režim hroutil a na jeho troskách vznikal nový, který už žádnou oficiální pravdu nenařizoval. V tomto smyslu je výrok „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ jakýmsi „hollywoodským filmem“ v žánru politických citátů. Nese silný a dramatický příběh, a navíc končí happy endem.

 

JAK DEFINOVAT ZLO

V českých souvislostech byl zpočátku vnímán slavný výrok podobně. Ale v průběhu devadesátých let získal nový význam, když se stal symbolem Havlova chápání politiky. První československý a později český prezident byl odpůrcem politiky stranické, v níž soupeří dvě morálně neutrální ideologie, například „levicová“ a „pravicová“. Toto dělení Havel neuznával. Místo toho intuitivně prosazoval systém, ve kterém bude kontinuálně bojovat „dobro“ proti „zlu“. A „dobro“ definoval jako „pravdu a lásku“.

 

Václav Havel předpokládal, že se definice dobra vytříbí v občanské angažovanosti, iniciativách a veřejných diskusích. Na těchto základech vzniklo v průběhu převratu Občanské fórum a v této podobě také vyhrálo v bývalém Československu první svobodné volby (společně se svým slovenských protějškem neboli Veřejností proti násilí). Ale už v první předvolební kampani se začalo ukazovat, že se definice „zla“ – tedy politického soupeře Občanského fóra – postupně rozostřuje. Čím více času od pádu komunismu uplynulo, tím méně bylo „zlo“ srozumitelné a jasně definované.

 

 

Standardní politický systém v Československu a později v Česku vznikl na základě poznání, že existuje víc než jedno „dobro“. Či spíše, že není v našich silách rozlišit, které politické názory nebo ideologie představují „dobro“ a které „zlo“. Hlavním proponentem vznikajícího politického systému se stal Václav Klaus, jenž společně s Miroslavem Mackem a dalšími založil ODS. Jeho přirozenými politickými soupeři se staly další politické strany, tedy zejména komunisté, dále Občanské hnutí (amputovaná liberální část Občanského fóra) a později sociální demokraté, vzkříšení Milošem Zemanem.

 

Velmi brzy se však ukázalo, že ODS a Václav Klaus mají ještě jednoho, a to nestandardního soupeře. Tím byl Václav Havel. Zpočátku se zdálo, že hájí pozice Občanského hnutí, do kterého z Občanského fóra přešla většina jeho přátel a spojenců. Ale Havel se vůči ODS a Klausovi nepřestal vymezovat ani poté, co bylo jasné, že v dané části politického spektra je jasným vítězem ODS a že se osobnosti Občanského hnutí přesunou do jiných politických stran. Bylo nepochybné, že v konfliktu mezi Havlem a Klausem – či, lépe řečeno, mezi jejich vnímáním politiky – je něco hlubšího a zásadnějšího.

 

CO VLASTNĚ SELHALO?

Bodem zlomu byl takzvaný rudolfinský projev v prosinci 1997, v němž – před poslanci a senátory – Havel svou vizi občanské politiky definoval. I méně vnímavým posluchačům bylo zřejmé, že jde o protipól Klausovy stranické politiky, která z Havlova pohledu selhala a nefungovala. Nešťastné bylo, že se tak stalo v momentě, kdy Klausova koaliční vláda padla a i jeho pozice ve vlastní straně byla nejasná. Mnozí to interpretovali tak, že Havel využil Klausovy slabosti, aby na něj zaútočil. Někteří to popírají, například bývalý Havlův poradce Jiří Pehe tvrdí, že Havel svůj projev připravoval dávno před pádem Klausovy vlády. Ale to je nyní už celkem lhostejné.

 

Důležitější je to, co následovalo. Klaus překonal krizi ve vlastní straně, potvrdil své postavení lídra pro nadcházející volby a získal v nich pro ODS velmi slušný výsle­dek. A i když nestačil na vytvoření standardní vlády, nakonec se stejně dostal k moci, a to podepsáním opoziční smlouvy s Milošem Zemanem. Fakticky tak vznikla velká koalice, byť k rozdělení moci mezi ČSSD (post premiéra pro Zemana) a ODS (post předsedy sněmovny pro Klause) došlo značně nestandardním způsobem. To se také stalo předmětem kritiky jak dalších politických stran, tak většiny médií.

 

 

Jenže z odstupu více než deseti let je opoziční smlouva politickým majstrštykem Václava Klause i Miloše Zemana. Můžeme vést spor, zda politický systém do určité míry odblokovala (vynulovala vliv často vyděračsky působících malých stran typu KDU-ČSL), anebo naopak učinila náchylný vůči korupci (podnikatelská elita pochopila, že stačí udržovat nadstandardní vztahy s kteroukoliv z velkých stran). Každopádně to však znamenalo prohru Havla. Ale z jiného pohledu zároveň výhru.

 

PRAVDOLÁSKAŘI NA SCÉNĚ

V té době lze hovořit o vzniku vlivné, byť formálně nikdy ne­ukotvené společenské elity, nazývané stručně „stoupenci pravdy a lásky“, případně „pravdoláskaři“. Není pochyb, že toto označení získalo pejorativní význam, zcela v duchu naivity a bláznovství zmíněných v již citovaném nekrologu deníku New York Times.

 

Kdo to vymyslel? Těžko se dopátráme jednoznačných závěrů. Ale když se spolehneme na archív českého tisku Newton, pak překvapivě prvními, kdo termín „pravdoláskař“ použili, byli právě Václav Havel a novinář Jiří Peňás v rozhovoru v lednu 2008. Teprve od té doby se zmíněné slovo začalo často používat a například Michael Kocáb na podzim téhož roku prohlašoval: „Jsem pravdoláskař!“

 

 

V dotyčném rozhovoru Havla a Peňáse bývalý prezident přiznává, že ke spojení „pravdy“ a „lásky“ došlo vlastně zkratkovitě, pod časovým tlakem. Stalo se tak před jedním z projevů Havla na balkónu Melantrichu v listopadu 1989. Havel říká: „Dopisoval jsem tehdy projev na poslední chvíli, už na mě volali, že musím jít, a já pořád neměl konec a věděl jsem, že by tam mělo být něco rázného, třeba i patetického, tak jsem rychle připsal ke starému heslu Pravda vítězí pár slov včetně lásky.“ Avšak také: „Kdybych nezvolal slova o pravdě a lásce, tak si nakyslíci najdou nějaká jiná, která by byla stejným pramenem nikdy nekončícího posměchu.“

 

VZNIK ELITY

Ono na konkrétních slovech až tak nesejde. Jde o přístup k politice, jenž byl původně nazýván „hradním“ (až do vystřídání Havla Klausem), pak „havlovským“ a nakonec třeba „pravdoláskovým“. Rozhodující ovšem je obsah. Aniž Havel své politické názory jakkoliv formalizoval, podařilo se mu aktivovat velmi vlivnou část české intelektuální a společenské elity. Z ní se rekrutovali signatáři petic, účastníci protestních demonstrací či prostě aktivisté všeho druhu.

 

Spojovalo je to, že vždycky vystupovali proti úřadům, politickým stranám či jiným formálním představitelům moci. Skoro vždy se jednalo o spontánní akce podporované jednotlivci, byť velmi často stejnými. Poprvé se výrazněji projevili v době takzvané televizní krize v roce 2001, naposledy například nedávno při protestech proti bývalému poradci ministra školství Bátorovi či bývalému ministru kultury Besserovi.

 

HAVEL MĚL VLIV

Nikdo nemůže říct, že by Václav Havel či lidé kolem něj tyto akce nějak organizovali. Ale vždy se těšily jeho více či méně jasně formulované podpoře. A velmi často měly dost zásadní vliv. Mnohé důležité souboje se prohrály (třeba ten o realizaci Kaplického projektu Národní knihovny), ale vždy vyvolaly minimálně bouřlivou společenskou diskusi. To se žádnému jinému politikovi ani intelektuálovi po roce 1989 nepodařilo.

 

Zhruba od poloviny prvního desetiletí jedenadvacátého století začal Havel svůj vliv institucionalizovat. Vznikla jeho knihovna i celá řada dalších projektů (mimo jiné holešovické kulturní centrum DOX), které spíše než osoba Václava Havla spojovala jména mecenášů. Ale přesto byla a je jejich hlavním společným jmenovatelem osoba bývalého prezidenta. Jejich nejdůležitějším, nikoliv jediným mecenášem je investor Zdeněk Bakala.

 

Zde je půdorys vlivné elity, již můžeme posměšně či hanlivě nazývat „pravdoláskaři“. Není to žádná konkrétní politická síla, ostatně stojí za připomenutí, že ať už Havel v posledním desetiletí podpořil kohokoliv (třeba „mladé politiky“ v čele s Grossem, Buzkovou, Mlynářem či později zelené), tak to žádnou pomoc nepředstavovalo. Ale byť nebyl takto jednoduchý, Havlův vliv byl ve skutečnosti silný a zásadní.

 

Prakticky každého významnějšího českého politika voliči nějak poměřovali s ním. Pozitivně i negativně. Havel vytvořil v „pravdě a lásce“ určitý antietalon reálné politiky. Nabídl nikoliv formální, ale ideovou opozici pro velké strany. V době, kdy mnozí hledí na politiku jako na inženýrství moci, jsou Havlovy „pravda a láska“ vnímány coby jakási záchranná brzda demokracie. A nechme stranou debatu, nakolik oprávněně.

 

 

V tomto smyslu zanechává Václav Havel určité důležité dědictví. Jako prezident i exprezident k sobě přitahoval řadu zajímavých, inspirativních lidí. A nemuseli to být nutně ideologové „pravdy a lásky“. Prezident Klaus je konkrétně v tomhle méně úspěšný. V jeho intelektuálním okruhu se usídlili lidé, jejichž ideologií je – zjednodušeně řečeno – samotný „Klaus“.

 

Otázka zní, zda „pravda a láska“ vydrží i bez Václava Havla, případně jak dlouho. Teď, těsně po jeho smrti, se může zdát, že se k ní aspoň dočasně hlásí většina národa. Ale mediální truchlení rychle pomine. Bylo by dobré, aby si i pak udržela značka „pravda a láska“ svůj vliv na část společnosti. Tak jako Apple nebude nikdy lídrem celého počítačového trhu, nebude ani „pravda a láska“ vyhrávat volby. Ale má potenciál měnit politiku k lepšímu.



Klíčová slova: rxmiloscermakhavel



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama