Dosavadní reakce na smrt českého prezidenta doma a v zahraničí jako by naznačovaly, že sice oplakáváme stejného člověka, ale jiného státníka. Slyšeli jsme snad od našich politiků povzdech nad tím, že jim odešla životní inspirace a morální vzor?
Evropa truchlí nad odchodem velkého Evropana (třeba německá kancléřka Angela Merkelová nebo švédský ministr zahraničí Carl Bildt, který Havla nazval Evropanem z největších). Podle jiných lídrů Havel Evropu sjednocoval (Rasmussen, Buzek, Verhofstadt), ostatní inspiroval (Obama, Barroso, Bush senior, Landsbergis), případně byl duchovním vůdcem (Joseph Daul, Dalajláma).
ROZDÍL Č. 1
Když už podobné věty zazní v češtině, jejich autoři jedním dechem zdůrazní, že jim v revolučních dobách bylo méně než deset let. Ta doba nebyla "jejich", ovšem Havlův morální apel dokáží vzít za svůj. Hovoří o inspiraci, vzoru ušlechtilého chování a nenahraditelné ztrátě.
Přepněme na volené zástupce a vlakem jako když škubne. Uslyšíme hodně o pozitivních změnách a pokojném přechodu k demokracii (Nečas, Němcová), o začlenění do NATO a EU (Kalousek), nejčastěji ale o Havlově věhlasu v zahraničí. "Byl nejslavnějším Čechem" (Schwarzenberg). "Nesmírně zvýšil prestiž České republiky v zahraničí" (Zeman). "Byl fakticky známější než celá Česká republika" (Zaorálek).
Trochu z toho vyčnívají Bohuslav Sobotka, jemuž byl Havel symbolem slušnosti a Václav Klaus, který připomněl jinou Havlovu zásluhu – že v prosinci Klause pozval do Laterny magiky.
ROZDÍL Č. 2
Starší generace je uhranuta Havlovým renomé ve světě. Něco podobného přesahuje hranice chápání - domnívá se, že právě tohle je ona nenahraditelná ztráta. Morální příklad a duchovní vůdcovství? Jsou přibaleny v kosmetické tašce - spolu s krátkými kalhotami, ráčkováním a jízdou na koloběžce.
Čtyřicátníci si ještě pamatují zrod celé Vaklafomanie. Havel odletěl v únoru 1990 do USA a pohovořil svou legrační angličtinou ke Kongresu. Senátoři mu sice příliš nerozuměli, ale tleskali jako o život, protože doba byla magická. Celé to nejspíše režíroval Hollywood, neboť ihned poté přistávala na Ruzyni jedna megastar za druhou, občas jen proto, aby si s Havlem potřásly rukou.
ROZDÍL Č. 3
Václav Havel je pro Ameriku prorokem. Uvedl se tu projevem, který zněl americkým uším jako prvomájové vyznání lásky. Všechny božské síly se spojily v jednom terapeutickém účinku - vězněný dramatik, filozof a rocker (psalo se v podkladech) a pohrobek celého východního bloku (to bylo očividné) tu před celým světem sdělil, že sílu k odporu vůči tyranii mu dodávaly ideje otců zakladatelů USA. Do Washingtonu v únoru 1990 sestoupil duch Thomase Jeffersona a udělil Americe rozhřešení za studenou válku.
Také západní Evropa vidí v Havlovi bojovníka za svobodu. Třeba Helmut Kohl soudí, že bez Havla by „svoboda nebyla vůbec možná“, podle Davida Camerona má „celý kontinent vůči Havlovi obrovský dluh“. Až pomine čas smutku, podobná prohlášení z úst evropských státníků získají zpět svůj starý odér jakési zahraniční kuriozity.
ROZDÍL Č. 4
Češi si jsou velmi dobře vědomi faktu, že Havel východní blok nerozbil. Mimo jiné proto, že o tomto „dramatiku vězněném za výtržnictví“ – jak o Havlovi běžně referovala britská média – do listopadu 1989 skoro nic neslyšeli. Železnou oponu za Havla roztrhali jiní, možná Lech Walesa nebo Michail Gorbačov. Havel stihl jen zapózovat pro kameru při stříhání posledního drátu.
Svět si však nechce nechat komplikovat svůj příběh a uhranutě opakuje legendu, podle níž Vaklaf skolil Varšavskou smlouvu jako Asterix římského cézara. Jen vlastně efektněji, neboť útočil silou slov. Češi to světu také rozmlouvat nebudou, neboť tato mantra zajišťuje Havlovu nejcennější vlastnost, jíž je světový věhlas. Celý mechanismus funguje jako perpetum mobile. Unikne z něj jen občas pár kapek v podobě českého povzdechu – proč si jen Havla v cizině váží více než doma?
ROZDÍL Č. 5
Český Václav postrádá metafyzickou podstatu, z níž vyrostla legenda o Vaklafovi. Havlův skon zahraniční komentátoři přirovnávají ke skonu Christophera Hitchense, který odešel týden před ním. Tento provokativní myslitel britského původu měl přitom s Havlem společnou (kromě data úmrtí) jen obecně uznávanou schopnost inspirovat davy.
Čím? Přece tím, že uměl pojmenovávat ducha doby. Taky vlastně nosil docela nepadnoucí obleky. A kouřil a pil. V tom už budou příští vůdci jiní.
