Štěstí je vzdálené 45 minut jízdy autem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Štěstí je vzdálené 45 minut jízdy autem

Ivan Hamšík15. prosince 2011 • 06:00
Štěstí je vzdálené 45 minut jízdy autem
Ivan Hamšík
• foto: 
Reflex.cz
reklama

Hned na začátek jedno přiznání: Vánoce jsou pro mě Svátky velkých výčitek svědomí.

 

Stačí první myšlenka na Štědrý večer a už je to tady: Sejdeme se všichni jako vloni? Mají se všichni moji příbuzní dobře? A to si vzpomeneš jenom na Vánoce? Co by ti udělala jedna cesta za babičkou nebo telefonáty vlastní matce?

 

Bohužel, v naší – jak sami říkáme – rozvinuté společnosti se propast mezi generacemi zvětšila na světelné roky. Nemáme na sebe čas, nerozumíme si, nějak nám to nejde. Přitom průměrná vzdálenost mezi rodiči a dětmi je podle průzkumů jenom 45 minut jízdy autem.

 

Tak co teď s tím? Na neosobní řešení jsme machři. Zvýšení důchodů projde, ale možnost odvádět část daní přímo rodičům už ne. Nad nemocnými dětmi v Africe se umíme náležitě dojmout, ale na opuštěného příbuzného ve vedlejším městě zapomínáme. Co to je za pokrytectví, adoptovat dítě korespondenčně, takzvaně „na dálku“, když se určitě dá pomoct někomu na blízko?

 

Konejšit vlastní svědomí dary na charitu je hezké, ale vlastně i pohodlné. Jen si upřímně přiznejte: kdo z vašich příbuzných by byl vděčný i za jeden obyčejný telefonát?

 

A teď jedna opravdu drsná otázka: chtěli byste svoje poslední dny strávit v dobře vybaveném ústavu s ochotným personálem, nebo radši v provizorních podmínkách, ale doma u vlastních dětí? S touto otázkou jsem se vydal na průzkum do redakce. Odpovědi byly nejdřív rozpačité: „No to záleží na okolnostech“, „doma bych se styděla“ nebo „to se nedá říct“. Po naléhání, aby odpověď byla jednoznačná, řekli všichni, že doma.

 

Nic takového přitom neděláme. Staré lidi jsme odsunuli do ilegality, jaksi za závěs. Na obrazovkách televize je vidíme právě jenom na Vánoce, v reklamách na přípravky proti revmatismu. Zatímco po zbytek roku se tváříme, že neexistují.

 

O smrti se nemluví, se smrtí nežijeme, se stářím si nevíme rady. Nevíme si rady se svými rodiči a děsíme se momentu, kdy se nebudou schopni o sebe postarat – kam s nimi, proboha? Stejně jako se děsí oni – vždyť jim budu na obtíž!

 

Filozof Ladislav Klíma řekl, že stupeň úcty ke stáří udává stupeň ušlechtilosti a pravé ceny u všech národů a kultur. V Evropě se tato naše úcta projevuje nekonečnými miliardami na sociální programy, ale výsledkem jsou rozmrzelí důchodci, děti se špatným svědomím a gigantický dluh, na který Evropa právě teď dojíždí.

 

Anglické přísloví říká, že Kde je stáří špatné, tam se mládí nic dobrého nenaučí. To tedy nemáme dobré vyhlídky.

 

Pro začátek bych mohl začít sám u sebe. Například tím, že příští Vánoce už nebudu psát tento sloupek jenom proto, abych ulevil vlastnímu špatnému svědomí.

 

Tentokrát už zavolám. Fakt.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama