Debata o hudbě na Radiožurnálu, která proběhla prvního prosince v Praze, ukázala dvě věci: že muziku na nejposlouchanější veřejnoprávní stanici vybírá řidič metra. A že všichni, kdo mají s Radiožurnálem co do činění, si myslí, že to tak má být. Vyberte si, co vás děsí víc.
Hudba je problémem Radiožurnálu poměrně dlouho. Pod tuhle větu se pravděpodobně podepíšete, pokud jste v mladém nebo středním věku, považujete se za člověka s kulturním rozhledem, nejspíš bydlíte ve městě, nebo jste prostě hudební snob. Právě tito lidé nejčastěji remcají nad hudební skladbou Radiožurnálu, vlajkové lodi veřejnoprávního rozhlasu.
Nicméně hudba na této rozhlasové stanici je terčem kritiky dlouho a právem. Nejlepší zpravodajství v éteru je doplňováno hudbou, kterou často nemají odvahu uvádět ani oldies rádia, a veřejnoprávnost je tu zástěrkou pro hraní často nesmírně obskurních a zcela neznámých umělců, pokud se vejdou do škatulky „velmi staré“ nebo „velmi špatné, ale neurážející“.
Lidé zevnitř rozhlasu mají pro kritiky jednoduchou odpověď – vy si myslíte, že tomu rozumíte, ale není to pravda. A my hrajeme jen to, co lidé chtějí. Kdybychom to nehráli, Radiožurnál by nebyl čtvrtá nejposlouchanější celoplošná stanice v České republice. Podle nich by každá změna hudební složky ubrala posluchače a stanici marginalizovala. Což by v důsledku vedlo k marginalizaci vlivu všech lidí, kteří se kolem Radiožurnálu, potažmo Českého rozhlasu motají – od členů Rady Českého rozhlasu přes šéfa internetové redakce po posledního reportéra. Boj se tedy nevede jen o playlist Radiožurnálu, ale o vliv a smysl Radiožurnálu jako stanice.
Často je přitom namítáno, že k hudebním experimentům mohou sloužit jiné stanice – problém je, že málokdo chce Radiožurnál jako experimentální stanici. Například mně by stačilo, aby přestal být hudebně nevkusný a aby plnil to, k čemu je veřejnoprávní rozhlas mimo jiné určený, tedy k podpoře tuzemských hudebních talentů (což nevylučuje kohokoli z hudebníků starší generace) a mapování současné populární hudby. Na první pohled snadná věc – ale ne teď a ne tady.
Seminář pořádaný Radou Českého rozhlasu k problému hudební složky Radiožurnálu, který proběhl 1. prosince v Praze, jen dokázal, že v současné době je vyloučena jakákoli reforma hudební složky nejposlouchanější veřejnoprávní stanice. Mimo jiné jsme zjistili, že Radiožurnál není po hudební stránce řízen téměř vůbec.
Hudební dramaturg Radek Sedláček je sice formálně podřízen přímo vedení stanice, fakticky by ale jeho práci zastal každý šimpanz, protože evidentně spočívá pouze ve vyplňování tabulek: „Testy řídí hudebního dramaturga, ne hudební dramaturg testy. Jsme podřízeni výběru posluchačů. Z toho se sestavuje playlist,“ vysvětlil Sedláček důvody toho, proč je hudba Radiožurnálu pro nikoho a zároveň prý pro všechny. Důvodem jsou tedy testy a naprosté podřízení výzkumům většinového posluchače.
Je to samozřejmě lichý argument. Pokud se v průzkumu veřejného mínění 55 procent lidí vyjádří, že za komunismu bylo lépe, nebudeme se kvůli tomu vracet před rok 1989. Každý výzkum v každém médiu slouží pro orientaci, nikoli jako dogma. Sedláček pak také prozradil, co je pro něj kritérium veřejnoprávnosti: „Posluchač má plné právo dostat, co se mu líbí.“ Což by mohlo stejně tak být heslo většiny komerčních rádií. Vlastně je to naprostý žvást, který je vysvětlitelný jen tím, že Radek Sedláček je, alespoň podle slavného článku v deníku Aha!, jenž nyní vesele koluje internetem, řidič soupravy metra.
Jistě si dokážete představit, jaký povyk by se strhl, kdyby například ředitel programu České televize byl původním povoláním autobusák a jeho hlavní představou o veřejnoprávnosti by bylo „dávat lidem, co chtějí“. Fakt, že v případě Radiožurnálu tohle nikomu nevadí, je jen důkaz o tom, kam se stanice, která je tak zahleděna do své poslechovosti, že je schopna vysílat jakoukoli šmíru, a ještě k tomu až nepříjemně často, ponořila a kdo ji vede.
Mimochodem – zpravodajství Radiožurnálu je často vydáváno za vzor veřejnoprávnosti a vrchol kvality. Jak kvalitní ale doopravdy je, když vedení této stanice musí lidem pouštět dokola hity zpěvačky Enyi, jen aby náhodou nepřeladili a vydrželi poslouchat?
