Vážený pane Höschle,
často se dozvídáme o pedofilii či sexuálním zneužívání ze strany kléru. Je tento jev skutečně častější než v běžné populaci, popřípadě oproti církvím, kde se celibát nedrží? Není možné, že dlouhodobá sexuální neukojenost plynoucí z celibátu se může manifestovat nezvládnutou motivací k deviantnímu nebo násilnému sexuálnímu chování? Není možné označit z tohoto důvodu celibát za „rizikové“ chování – podobně jako jakékoliv extrémní chování popírající fyziologické potřeby?
S pozdravem Martin Tomeček
Cyril Höschl: Problém sexuality v celibátu je starý jako celibát sám a jeho prezentace je opředena řadou nedorozumění, tabu a je ideologizována. Pokusím se tedy držet pouze suchých fakt, i když je to obtížné – už proto, že jejich sběr je nesnadný a validita sporná. Opakovaně se udává, že asi 50 % kněží v celibátu žij e sexuálním životem. Více než 30 % má podle některých údajů stálou partnerku (hospodyni, milenku). Podobné proporce lze vystopovat i u homosexuálně orientovaných kleriků v celibátu, jichž je větší procento než v obecné populaci. Jedna studie uvádí výskyt homosexuálních jedinců mezi americkými biskupy až 30 %, což je šestkrát až sedmkrát víc, než by se čekalo.
Podle dvou nezávislých průzkumů asi šest procent kněží sexuálně zneužívalo nezletilé („minors“). Je třeba si však uvědomit, že tyto průzkumy pocházejí převážně z USA, a neodrážejí tedy situaci jinde. Například v Africe je na muže v celibátu pohlíženo obecně natolik nepříznivě, že styk se ženou (ženami) je kněžím mnohem více tolerován a jejich pedofilní úlety jsou tam daleko méně časté. Také nezaměňujme kauzalitu, jež v tomto případě není jednosměrná, podobně jako u psychiatrie, která podivíny z psychiatrů nevyrábí, nýbrž je přitahuje. Někteří se posléze dokonce zlepší. Dotyční kněží mívají výčitky svědomí, ale většinou jen když se aféra provalí. Vyčítají si zejména to, že se „dali chytit“.
Psychologicky je zajímavá řada vyrovnávacích technik, jež brání problém sexuálního zneužívání v církvi úspěšněji řešit. Patří mezi ně racionalizace (je třeba to držet v tajnosti, aby skandál nepoškodil církev a věřící; „s chlapci jsem dělal vlastně jen to, co jim činilo dobře“), popření (církev nestojí o objektivní průzkumy, veřejně popírá, že by šlo o problém, případně pod tlakem svědectví ho přiznává, ale bagatelizuje) a obviňování obětí (zneužité děti jsou uličníci, kteří zlovolně svedli chudáka nevinného pana faráře) apod.
Na druhou stranu nenávistní ateisté používají pohlavní zneužívání za církevními zdmi jako beranidlo proti náboženství. Ani jedno nevede k příznivému pokroku. Celibát rozhodně není „rizikové chování“, ale je to rizikový faktor, zkouška, v níž obstát je věru náročnější než v běžném životě.
