Milan Baroš

Milan Baroš Zdroj: Michal Růžička/MF DNES/Profimedia.cz

Hurá, jsme v baráži! Měli bychom se jí radši vzdát

Tak jsme porazili Litevce a zahrajeme si baráž o Euro 2012! Myslím, že bychom se jí měli ve vlastním zájmu vzdát a počkat, až zas budeme hrát fotbal a ne českou kopanou.

 

Ano, baráže se občas účastní i nároďáky fotbalových velmocí. Jenže u nich to bývá spíš proto, že odehrají některé kvalifikační zápasy špatně, i když mají na to hrát celkem dobře, když hrají. Znáte profesionální fotbalisty: odroste vám melír na hlavě a najednou ztratíte jistotu v pravačce. Nebo to před zápasem přeženete s holkami z eskortu. Nebo trochu od obojího…

 

Problém je, že náš nároďák hraje špatně, protože prostě nemá na to hrát dobře. Proti Španělsku jsme působili jak invalidní maratonec na startu sprintu. Přiznejme si, že Milan Baroš nezrychlí tím, že si oholí hlavu. Možná tak v národní fotbalové lize, kde někteří dají stovku i pod dvacet vteřin. Zpravidla sedí v tribunách.

 

 

V posledním zápase kvalifikace jsme porazili Litvu, která už nehrála, protože neměla o co hrát; nepostupovala tak jako tak a její jedinou motivací bylo zmizet co nejrychleji z trávníku. Kdo by nechtěl?

 

Ohledně posouzení objektivní kvality našeho týmu bych se spíš díval na jeho výsledky v zápasech, kdy o něco ještě šlo; a v nich jsme ukázali skutečnou kvalitu: dvakrát jsme porazili jen... Lichtenštejnsko! S kým chceme hrát na Euru? Pokud vím, tak Drnovice se tentokrát nekvalifikovaly.

 

Za posledních dvacet let jsme měli fotbalový nároďák na evropské úrovni jen dvakrát: na Euru 1996 jsme měli na evropské úrovni štěstí, čehož si samozřejmě všichni kromě nás všimli. Nicméně i štěstí k fotbalu - a sportu obecně - patří úplně stejně jako třeba fauly. Mít ho není vina.

 

Skvělý tým, jenž mohl a snad si i zasloužil svou skutečnou kvalitou Euro vyhrát, jsme měli v roce 2004. Fotbalový vrchol tehdy prožívala výjimečná parta kolem Pavla Nedvěda, jež měla na to porazit kohokoli. Že jsme v Portugalsku nevyhráli, je možná trest za rok 1996.

 

Od té doby zažíváme fotbalový volný pád. Naše případná účast na Euru bude příšerná agónie, jež se poslední dobou pravidelně opakuje: záběry na vyklusávající fotbalisty před důležitým zápasem. Stupidní sportovní rozhovor se zoufalým trenérem, jenž do kamery nechce zakřičet, že na to zase nemáme. Moudrá slova některého z fotbalistů upravujícího si během rozhovoru vlasy o tom, že musíme hrát dopředu, pokusit se dát gól a taky mít trochu „štěstíčka a srdíčka“. A druhý den zase další debakl!

 

Ostatně vsadím se, že by se neúčastí na Euru neulevilo jen nám TV divákům, kteří býváme tomuto špatnému divadlu vystaveni téměř nonstop. Rádi by určitě byli i naši kluci fotbalisti, co momentálně hrají kopanou.