Neváhej, počkej! Pomalu začít a potom silně polevit! Takto mi někdy připadají postoje nejen našich vládních činitelů k nejožehavějším problémům dnešní doby. Romská otázka není ani tak otázkou jako takovou, nýbrž dlouhodobě neřešeným zádrhelem sociálních problémů romského etnika. Došlo to mezitím tak daleko, že stojíme na pokraji občanské války. Kdo sleduje události v severní části našeho státu, určitě ví, o čem mluvím …
Řešení romských problémů nejenže je naprosto snadné, ale navíc už jsme s ním měli dávno začít. Ovšem kdo z vládních politiků v první řadě zachraňuje své křeslo podle hesla: „Když ses rozhodl žít jako prase v žitě, musí se z tebe nejdříve stát svině!“, tomu samozřejmě již nezbývá čas ani energie na nic jiného. Patrně mají politikové své poradce proto, aby jim radili, jak si zajistit koryto a udržet se u něho co nejdéle. V takovém případě ovšem nelze vyřešit ani ty nejzákladnější a nejjednodušší veřejné záležitosti. Praha není žádnou výjimkou. V Aténách, Madridu a Římě je to ještě daleko horší, i když tam jsou jinak problémy s cikánským etnikem naprosto zanedbatelné. Kdyby se vládní poradci místo intrikování a hemzání kolem vladařů raději zajímali o to, jak zlikvidovali tu či onu problémovou zónu v zahraničí, zjistili by, že eliminace romské problematiky je snadná, rychle řešitelná, levná, a dokonce již krátkodobě spojená s obrovskými ziskovými přínosy. Vládní byrokrat však není žádný podnikatel. Tam, kam by měl poslat peníze, pošle policajta. Na nic blbějšího totiž nepřijde! Místo blahobytu vyvolává občanské války. Dovolte mi tedy, abych mu poradil. Zde jsou některé základní principy, jež je nutno okamžitě uvádět do praxe, a tím snížit napětí v ohrožených oblastech:
Cikán, aby se uživil, potřebuje práci. Aby ji získal, je nutné otevřít pracovní trh pro jeho kvalifikaci. Jakmile bude pracovat, bude platit daně, a tím vytvářet zisk pro stát. Tuto strategii nasadila kanadská vláda v 60. a 70. letech 20. století pro řešení indiánské otázky. Podnikatelé a firmy, kteří byli ochotni zaměstnávat Indiány, mohli počítat s celou řadou státních výhod. Proč by to nemohlo fungovat v Česku?
V SRN si vymysleli v 70. letech pro masovou nezaměstnanost tureckých nekvalifikovaných pracovních sil tzv. Arbeitsbeschaffungsmassnahmen (ABM). Jednalo se o státem uměle vytvořená pracovní místa většinou v délce jednoho roku až dvou let, spojená se zvyšováním kvalifikace dlouhodobě nezaměstnaných přistěhovalých Turků. Po dvou letech pracovní docházky se stal z „blbého Turka“ kvalifikovaný odborník (tzv. zaučený truhlář, zaučený číšník, zaučená uklízečka, zaučený pokrývač atd.). Tito tzv. zaučení odborníci si posléze dokonce otvírali své vlastní firmy a zaměstnávali zbývající turecké etnikum. Dnes je v SRN přes 250 000 pracovních míst obsazeno Turky. Na daních platí do státního eráru okolo 1,8 miliardy eur ročně. A teď si představte, že by české cikánské etnikum platilo do státní kasy na daních přes 40 miliard Kč — a to pravidelně každý rok!
Dnes ovládají Turci v SRN 80 % prodeje zeleniny, 40 % prodeje masa a asi 25 % taxislužeb. Daňový přísun do státní kasy SRN je doslova lavinovitý. Myslíte si, že to u nás nejde? Samozřejmě to jde, a dokonce z jednoho dne na druhý – tedy doslova přes noc. Není to otázka financí, nýbrž otázka organizace. Neintrikovat, netunelovat, nelhat a nekrást, nýbrž organizovat. Za několik let bychom byli nejbohatší zemí v Evropě. Ludwig Erhard: „Německý hospodářský zázrak nebyl nic jiného než do všech detailů promyšlená organizace …“ Proč by nemohl za takových okolností existovat také „český hospodářský zázrak?“
V Rakousku má každé větší národnostní etnikum své školy, učňovská střediska, spolky, kluby, tělocvičny, podniky atd. Ve Vídni se domluvíte maďarsky nebo česky takřka všude. Tyto rodiny již po celé generace pěstují svůj jazyk, kulturu a zvyky. Mají své restaurace, lékařské ordinace, advokátní a cestovní kanceláře atd. Proč? Jak je to možné? Rakouské vlády napumpovaly do těchto národnostních odvětví miliardy šilinků, aby stabilizovaly politický řád a zajistily mu prosperitu. Na daních už se jim to vrátilo nejméně desetinásobně nazpět, hlavně v oblasti turistického ruchu. A teď mi řekněte, kde je v Česku nejbližší cikánské golfové hřiště? Kolik cikánských hokejových klubů v nejvyšších ligách máme? Pomozte mi najít v Praze na Václavském náměstí přepychovou cikánskou restauraci! Už jste někdy potkali cikánského katolického nebo husitského faráře? Kde jsou například v Praze, Brně nebo v Karlových Varech pětihvězdičkové mezinárodní cikánské hotely? Kde mají Cikáni své cestovní kanceláře, aby zde mohli organizovat mezinárodní světové romské sjezdy? Že u nás nic takového neexistuje a že jsem se asi pomátl na rozumu? Proč to všechno neexistuje? Protože od roku 1918 ani jedna jediná vláda v Praze nejen že do těchto oblastí neinvestovala nikdy ani halíř, ale dokonce ani nebyla ochotna se touto problematikou alespoň sporadicky zabývat. Je nutné (viz Rakousko) vytvořit romské školy a učňovská střediska, romské kulturní organizace, pracovní příležitosti speciálně pro romské obyvatelstvo, dětská hřiště a školky, sportovní a tělocvičná zařízení atd. Prostě co nejrychleji usnadnit tak jako urychlit komunikaci mezi Romy a českým pracovním trhem (à la Rakousko, SRN, Kanada – ale též USA, nizozemsko, Belgie atd.). Státy, jež tuto ožehavou problematiku zanedbaly, jako například Francie a Velká Británie, se nyní potýkají s hořícími metropolemi a permanentními občanskými nepokoji. Každý naléhavý společenský problém, dnes odsunut stranou, vyvstane v budoucnu s desetinásobnou intenzitou. Je třeba, aby si to uvědomili i v Praze na Hradčanech.
