Ano, můžeme (Yes, we can). Tak zní v českém překladu sice banální, ale z hlediska politického marketingu dokonalé předvolební heslo Baracka Obamy. V době, kdy s republikánem McCainem soupeřil o Bílý dům, jeho prostřednictvím nabídl Američanům – ale i nám ostatním – naději na lepší, „postbushovský“ život i svět. A zvítězil.
Jak se dá číst Obamovo heslo dnes? Jednoduše: Ano, můžeme. Všechno. Klidně i zavést milionářskou daň. Přesně to americký prezident navrhl v minulých dnech. Tvrdil při tom, že jejím prostřednictvím sníží obří deficit amerického rozpočtu a během deseti let uspoří až tři bilióny dolarů.
Kdo v televizi sledoval politiky z amerického demokratického tábora, kterak obhajují zdanění amerických boháčů, jako by se najednou ocitl doma. Byli sice lépe ostříháni a oděni do elegantnějších obleků, ale argumenty jako by měli vypůjčené z otřískaných myšlenkových bazarů — žižkovského Domu odborových svazů, Lidového domu nebo vinného sklípku Radka Johna. Zdaněním bohatých k budoucí prosperitě! Je nutné, aby se milionáři podíleli na snižování dluhu stejně jako my ostatní! A tak dále a tak stále podobně.
Jistě, drobné rozdíly tu jsou. Bohatým v Americe je v očích Baracka Obamy každý, kdo vydělá nad milión dolarů ročně, u nás je onou magickou hranicí, kterou se ohánějí levicoví populisté, částka 100 tisíc korun měsíčně. Co na tom, že milionářská daň – jedno, jestli ve Spojených státech, nebo u nás – má pro ozdravění veřejných rozpočtů téměř nicotný význam. Spíše než co jiného posiluje sebevědomí těch méně úspěšných, či dokonce závistivých. Milionářská daň je zkrátka kombinací trestu za úspěch a útoku na nejnižší pudy voličstva.
Sám Barack Obama asi tuší, že republikánským Kongresem svůj nápad na zdanění dolarových milionářů neprotlačí, ale co na tom. Samotným úspěchem pro něj bude očekávané nadšení, jež jeho (nezaviněně neúspěšný) plán na oškubání milionářů vyvolá u jeho tradičních voličů.
My všichni, kteří jsme na rozdíl od Baracka Obamy, Jiřího Paroubka, Bohuslava Sobotky, Jaroslava Zavadila a dalších Rumcajsů moderní doby přesvědčeni, že cesta k ekonomické prosperitě a úspěchu nemá být roubena daňovými loupežníky, kteří z úkrytu svých funkcí přepadávají zazobané zbohatlíky, se však můžeme radovat jen napůl. Progresívní zdanění a primitivní útoky na boháče sice prioritou naší vlády nejsou, nikoli však proto, že by naši vládní národohospodáři byli tak prozíraví a geniální. Dobře vědí, že nemusí snít o chimérických a nejistých příjmech z daní bohatých. Už dávno totiž přišli na to, že díry v deficitním a rozhazovačném rozpočtu se dají zalít jednodušší a bezpečnější cestou: šroubováním nepřímých daní, před nimiž nelze utíkat, fiktivně se stěhovat nebo jinak daňově optimalizovat své příjmy. Jíst, pít, bydlet, topit, svítit a tankovat pohonné hmoty prostě musíme.
A stát mezitím nadále může sypat miliardy, které notabene nemá, do zhovadilého sociálního systému, do neprůhledných státních zakázek, korupci nechá bujet všude, kam se podíváš, slibované reformy nechá uvíznout v půli cesty, a aby bylo daňovým poplatníkům co nejveseleji, rozdává úhrnem desítky miliónů korun na odměny ke mzdám svým věrným úředníkům; tedy kamarádům a kamarádům kamarádů.
Trestáni za deficitní zpupnost politiků, jejich populismus a neschopnost hledat zdroje jinde než v kapsách přičinlivého občanstva jsme tedy „po zásluze“ všichni: chudí, střední třída i bohatí.
A na otázku, jestli je horší cesta Obamova, nebo ta naše, neexistuje správná odpověď. Špatné jsou obě.
