Už zase! Nekonečný seriál Jak neumíme nic normálně prožít právě dávají na náměstích, v hospodách a v televizi.
Smrt tří českých hokejistů vyvolala masovou vlnu dojetí. Masové dojetí je spolehlivě doprovázeno přehnaným patosem, tentokrát s nápadem vystavit rakve na Staroměstském náměstí v Praze. Takový patos zase vždy probere z letargie životem převálcované snoby, kteří se předhánějí, kdo víc zdvihne obočí nad takovou potrhlostí, jako je jít někam zapálit svíčku.
Není problém hokeje, že se dojmeme pouze u sportu. Je to problém nás Čechů, že nic jiného u nás emoce nevyvolá.
České státní svátky nikoho nezajímají, zabitý český voják v Afghánistánu se dočká klasické reakce Tak tam neměl jezdit, a když tragicky zemře polský prezident, celá země se s ním loučí, zatímco Češi hned vymyslí Škoda že tam neletěl Klaus.
Prostě jsme to zase zašvejkovali. Smrt, dojetí i společné prožívání jsou ty nejnormálnější lidské city, tak co na tom pořád řešíme?
Když mně bylo osmnáct let, jeden měsíc a jedenáct dní, rozloučil jsem se ráno s tátou a odešel do školy. Když jsem se odpoledne vrátil, našel jsem ho mrtvého a vedle na psacím stole dopis na rozloučenou. Dnes už vím, že o tom můžu bez problémů mluvit, dokonce i psát a že mně to pomáhá se s jeho sebevraždou vyrovnat. Tehdy jsem to nevěděl. O intimních věcech neumíme pořádně mluvit, většina z nás si s tím neví rady, a tak unikáme ke komické úřední pseudomluvě. Ve švejkovském světě to pak se smrtí chodí takto: všichni se na vás dívají útrpně, tak nějak pietně, drží si odstup, a hlavně se na nic neptají. Z mrtvého táty se stávají ostatky, z rakoviny dlouhá a těžká nemoc a ze smrti samotné nějaké odcházení – jako kdyby to bolelo míň, když milovaný člověk odejde.
Není úplně jasné, jestli jsme se sami rozhodli být národem Švejků, nebo jestli nás tak vidí ostatní, jisté ovšem je, že být pověstný sklonem něco očurat nebo legračně pokazit není nic na chlubení.
Proto se těším, až podivný seriál Jak neumíme nic normálně prožít jednoho dne dospěje k poslednímu dílu. Ten bude o tom, jak symbol naší národní povahy Švejk odejde a jeho ostatky budou zpopelněny.
Pak konečně přijde doba, kdy si na rovinu řekneme, že to byl příšerný strejc s červeným nosem, a dopřejeme mu mohutnou státní tryznu.
A to bude náš poslední kýč.
