Nesmíme dopadnout jako Řecko, musíme šetřit, vyzývají neustále politici, kteří sami nešetří. Proto je téměř nikdo nechápe. Přitom je to tak jednoduché. Abych šel příkladem, sestavil jsem seznam věcí, kterých jsem ochoten se dobrovolně vzdát. Tak snad konečně i na ministerstvu financí pochopí, že je to hračka.
Obejdu se tedy bez:
DOVOLENÉ V ZAHRANIČÍ. Zcela si vystačím s Českomoravskou vysočinou. (Připouštím, že začínám trochu pokrytecky, protože s našimi čtyřmi dětmi stejně zájezd k moři připomíná spíš výcvikový tábor než relax.)
BEZPLATNÉHO ZDRAVOTNICTVÍ. Asi to trochu poleze do peněz, ale než být v čekárně zločincem bez základních lidských práv, radši si připlatím za vlídné chování.
KOUŘENÍ. To bude nejtěžší. Kupováním cigaret ovšem vydatně pomáhám státnímu rozpočtu, takže si to ještě rozmyslím.
DŮCHODU. Pochybuji, že se toho správného věku dožiju. Někdy si také dávám předsevzetí, že si na důchod sám našetřím nebo že mě budou živit děti, ale uznávám, že je to bláhové.
AUTA. Cyklistika je stejně můj koníček. Budu ale nutně potřebovat podporu odborů. Bez stávky se totiž v Praze nedá jezdit. A až mě omrzí metro, půjčím si auto od manželky.
PIVA. Průměrný Čech utratí za pivo každý rok pět tisíc korun. Mých 268 kousků si tedy klidně může započítat ministr Kalousek do úspor (dobře, přiznávám, pivo mi stejně nechutná).
POLOVINY POČÍTAČŮ. Jelikož mám v práci dva a doma další čtyři, klidně je omezím na padesát procent. Děti asi budou nadávat, ale to je jejich problém. Šetřit se musí.
ZBYTEČNÝCH VÝDAJŮ. Doma zavedeme takzvaný rozklikávací rozpočet, který v Česku propaguje Aleš Michl a který umožňuje dohledat i výdaj na propisku za deset korun. Tím se vyloučí nesmyslné útraty. Moje výdaje budou ale pochopitelně v kolonce různé, které rozkliknout nepůjde. V rozpočtu České republiky tam taky máme 158 miliard.
ČESKÉ TELEVIZE. Aspoň do té doby, než někdo uspokojivě vysvětlí, co to znamená veřejnoprávní.
RADKA JOHNA. Ale je fakt, že na tom se moc ušetřit nedá.
