Editorial

Editorial Zdroj: Barbora Bálková

O koze, o voze ... a o Reflexu

Tento editorial bude poněkud osobní. Jeden z mých dobrých životních učitelů, rusista a diplomat Karel Štindl, mi kdysi lapidárně vysvětlil smysl lidského příběhu. Člověk přichází, aby něco konkrétního udělal, aby splnil jistý úkol a aby se potýkal s určitými problémy. A když jeho čas vyprší, tak odchází. V pomyslné knize života a v myslích těch, s nimiž se setkal, je pak zapsáno, nakolik své úkoly ustál. Toto pojetí individuálního lidského příběhu dává smysl a obsah našim životům. Od Odyssea až po Sedm statečných je struktura lidského příběhu v zásadě stejná.

 

Dnes skončila jedna etapa v příběhu mého života a skončila také jedna etapa v příběhu unikátního českého politicko-společenského časopisu. Je to na den přesně tři roky, kdy jsem přišel do Reflexu.

 

A nyní přišel přesně ten správný čas, abych toto nádherné médium předal dál. Bude se mi poněkud stýskat.

 

Zejména po čtenářích. Čtenáři Reflexu totiž patří v této zemi k těm, kteří mají rozhled, kteří touží po lepší České republice a kteří mají skutečně svobodné myšlení. Byl to velký závazek, připravovat pro Vás obsah Reflexu, a není na mně, abych hodnotil vlastní práci.

 

Prosím, suďte mne bezohledně. Vždyť ani já jsem neměl přílišné ohledy, když jsem na tomto místě soudil činnost mnoha mocných lidí v této zemi. Před Vaším soudem bych jen rád uvedl, že jsem se snažil o bezohlednou pravdu a že jsem se snažil klást na mocné politiky bezohledně vysoké nároky. Týden co týden jsem po tři roky psal tyto články s pocitem, že tato země si zaslouží lepší místo na slunci jedině tehdy, když překoná své bolestné problémy s korupcí, s populismem, s klientelismem a když postupně narovná svůj civilizační defi cit, jenž je v mnoha ohledech tak patrný při srovnávání se zeměmi západní Evropy. Rád bych dnes prozradil, že jsem na to nebyl sám. Radil jsem se s kozou. Jednou jsem totiž dostal kozu. Našel jsem ji mezi dárky a zaujala mě. Řekl jsem si tedy: „Děkuji, Ježíšku,“ a pověsil si ji v šéfredaktorské kanceláři na protější stěnu. A při psaní každého článku jsem se pak díval do jejích prostých kozích očí.

 

Obcoval jsem v duchovním smyslu s touto kozou týden co týden při psaní editorialů. Sedával jsem u počítače a hleděl naproti na kozu a ptal se jí, jak to vidí.

 

Tato koza je namalována fluorescentní barvou, která v přítmí světélkuje. Je to světélkující koza. Když už jsem musel nutně myslet na stav naší země a na její politickou scénu, tak mě pohled na světélkující kozu vždycky vyvedl z deprese. Koza mi nejprve přišla celkem infantilní. Až posléze mi došlo, že je to symbol veselé a čisté mysli. Že totiž tato koza je symbolem nezáludnosti a nezaujatosti, je to kvintesence čistoty srdce. Tedy přesný opak všeho, co jsem viděl v české politice. Když jsem psal o Jiřím Paroubkovi, o hejtmanu Rathovi, o Vítu Bártovi i o našem panu prezidentovi, tak jsem vždycky poměřoval jejich chování touto kozou. Když totiž poměřujete Víta Bártu kozou, vyplyne Vám pravda o Bártovi v plné nahotě. A ta chuť to napsat byla vždycky ve mně jako v koze. Myslím, že o tom je totiž Reflex. O suverénním přístupu k pravdě o veřejných věcech. Včetně Věcí veřejných.

 

Tento editorial je tedy poslední. Jestli jsem někomu ublížil moc, tak se mu omlouvám, a jestli jsem někomu ublížil málo, tak se omlouvám koze. Až tento článek dopíši, sundám kozu a poputujeme spolu dál. Máme totiž s kozou další úkoly a nové výzvy. Čekají nás nová dobrodružství.

 

Reflex bude v dobrých rukou. Ivan Hamšík, jenž právě dnes nastupuje na mé místo, je chytřejší a sečtělejší než já. Ale v jedné věci je úplně stejný. Ta chuť dobrat se k pravdě, i kdyby čert na koze jezdil, je v něm rovněž jako v koze.

 

Děkuji Reflexu za všechno, co mi dal. A děkuji Vám všem. Reflex byl veliký dar a já musím jako dítě o vánocích zašeptat: Děkuji, Ježíšku. Děkuji, kozo.