nahoru

Dnes vychází český překlad románu LENKY HORŇÁKOVÉ-CIVADE, který získal prestižní Prix Renaudot des Lycéens

Kateřina Kadlecová16. března 2017 • 15:20
Dnes vychází český překlad románu LENKY HORŇÁKOVÉ-CIVADE, který získal prestižní Prix Renaudot des Lycéens
foto: reflex.cz, Argo

Ve Francii žijící malířka a spisovatelka v češtině vydala už čtyři knihy, proslavila ji však až ta pátá. Svůj román Marie a Magdalény LENKA HORŇÁKOVÁ-CIVADE napsala, jak sama říká, svou „adoptivní“ řečí – a rovnou za něj jako vůbec první z Čechů získala prestižní ocenění Prix Renaudot des Lycéens. V jejím vlastním překladu ho vydává nakladatelství Argo právě dnes, v rámci Velkého knižního čtvrtka. A dnes také vyšel v tištěném Reflexu rozhovor s autorkou, z nějž vám přinášíme ukázku.

Co na vašem románu francouzské studenty, kteří vám v listopadu Prix Renaudot des Lycéens udělili, asi oslovilo?

Možná ty univerzální, a zároveň intimní epizody – mezilidské vztahy ve Francii fungují velmi podobně jako u nás. A každý si někdy v životě položí podobné důležité otázky, odpoví si na ně a musí si pak za svými rozhodnutími stát… Nebo studenty bavil můj jazyk, zdánlivě jednoduchý, dobře srozumitelný. Každopádně mě potěšila jejich zvědavost: vždyť ocenili příběh země, kterou znají buď málo, nebo vůbec. Příběh, jenž se odehrává v dobách, které nezažili.

Váš román popisuje tragické životy čtyř krví spřízněných žen – Marie, Magdalény, Libuše a Evy, z nichž tři porodily jako svobodné matky a tři se narodily jako nemanželské. Není pro ženu až příliš bolestné psát o ústrcích a agresi, kterým jsou vystaveny děti bez otce i jejich mámy?

Od mládí mě fascinovala Janáčkova opera podle díla Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Ten příběh svobodné matky Jenůfy a zavražděného nemluvněte je děsivá tragédie, kterou ovšem obyčejný lid po staletí v různých variacích znova a znova prožívá. Bastardství nebo parchantství je těžký úděl, ale já jsem psala hlavně o jinakosti jako takové. To, že se společnost dívá na ty ženy a děti skrz prsty, že je odsuzuje a vystrkuje na svůj okraj, zároveň dává těm matkám i jejich potomkům právo dívat se na společnost také jinak. Moje hrdinky ji neanalyzují, nesoudí, ale vyhrazují si právo pohlížet na ni ze zcela neobvyklého úhlu. Možná jsem problém identity spojené s otcem analogicky vztáhla k Čechům. Vždyť my jsme jen málokdy měli příležitost vybírat si vlastní otce, myslím tím do čela země či republiky. A jak můžeme s jistotou vědět, kdo jsme a kde jsou naše hranice a možnosti, když první sloka naší hymny začíná opakováním verše Kde domov můj? Jak ve svém příběhu jdu od vysídlení Němců a narození Libuše blíže k přítomnosti, názory na parchanty už nejsou tak vyhrocené – ale protože jsme na venkově, předsudky zcela nemizí.

Kde jste rešeršovala rurální detaily, třeba jak to těsně po válce chodilo s vyšíváním a chovem krav?

To jsem nemusela nikde hledat, to už ve mně je. Myslím, že Češi mají velmi specifický vztah k přírodě. Ať se podívám na jakýkoli český film, vždycky je v něm alespoň jeden dlouhý, krásný záběr na krajinu. Chtěla jsem napsat venkovský román, protože mě zajímá selský rozum, který se podle mě vytrácí – i když selský rozum není nutně spojen s venkovem a není ho tam ani víc ani míň než jinde. Ten román měl být oslavou selského rozumu lidí, kteří mají nohy zabořené v hlíně a dokáží se ještě na svět dívat bez předsudků, tak nějak candide, jak říká Voltaire, čistým způsobem, bez přehnaných ambicí a sofistikovaných analýz. I když je to román ženských hlasů a ačkoli se říká, že ženy mluví hodně, často si neříkají to nejdůležitější. V románu to ilustruju na ženách čtyř generací – někdy se nepoloží otázka té pravé, jindy prostě nepřijde odpověď, pak se odpoví nějaké jiné ženě z jiné generace… A není pravda, že co není řečeno, neexistuje. Zamlčené nás kolikrát ovlivní víc než to, co si řekneme. Je to román o svobodě, i té velmi osobní, o jejím hledání a prožívání.

Jak dlouho jste Marie a Magdalény, nebo přesněji Giboulées de soleil, vlastně psala?

Rok a půl a dvacet let. Ta konstrukce samotná vznikala mimo papír a nesmírně pomalu, v duchu rčení První román srdcem, druhý hlavou. 

Jste známá také jako malířka, vaše pastely a akvarely krajin zná i publikum českých výstav… Jak ve vás ty dvě složky soužijí?

Celkem bezkonfliktně – jako by to byly dva oddělené mozky, přemostěné lávkou. Zjednodušeně: Když píšu, tak přemýšlím, a když maluju, tak nepřemýšlím. Tedy přemýšlím, ale ne stejným způsobem... Ale jsem stejně to jako to, tak jako jsem Francouzka i Češka.



Klíčová slova: knižní čtvrtek, kniha



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,020
21,960
29,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře