Prezidenta hoďte do urny! Zápisky reportéra Reflexu Petra Koláře z volební komise | Reflex.cz
reklama
nahoru

Prezidenta hoďte do urny! Zápisky reportéra Reflexu Petra Koláře z volební komise

Petr Kolář23. ledna 2013 • 11:04
Prezidenta hoďte do urny! Zápisky reportéra Reflexu Petra Koláře z volební komise
foto: Stanislav Krupař

Historicky první přímá volba prezidenta přinesla spoustu práce nejen politikům a jejich štábům, ale i tisícům lidí v okrskových volebních komisích. Reportér Petr Kolář se do jedné z nich nechal nominovat, aby zjistil, jak volba prezidenta vypadá „z druhé strany barikády“.

reklama

 

Když jsem si tu nabídku přečetl poprvé, nemyslel jsem si, že by se přímá volba mohla vůbec uskutečnit. Byl začátek listopadu, před námi hrozby soudních stížností. Riziko odložení, případně zrušení celé přímé volby bylo vysoce pravděpodobné. Přesto mi to nedalo. Koneckonců, mohl by z toho být docela zajímavý happening. A tak jsem na facebookovou výzvu lidovce Jana Čižinského z Prahy 7 ze 13. listopadu loňského roku odepsal.

 

KŘESŤANSKÝ VYSLANEC

Ta výzva zněla následovně: „POSLEDNÍCH DVACET VOLNÝCH MÍST – BRIGÁDA VE VOLEBNÍ/REFERENDOVÉ KOMISI V PRAZE 7!!! Mám právo jmenovat 108 lidí. Kdo byste chtěli, nebo Vaši přátelé, do volební komise na referendum a prezidentské volby do Prahy (11. a 12. ledna a 25. a 26. ledna 2013) a je Vám 18 let, napište mi hned nebo do zítřka – do středy 15. 11. !!! jméno, adresu, rodné číslo a telefon na mobil a e-mail. Je to služba vlasti ... a je příjemná, protože je nenáročná a placená. Senátní volby byly placené za oba termíny asi 1500 korunami. Přesto o to bývá velký zájem, a proto je třeba se přihlásit brzy. Prosím jen o serióznost, pokud se přihlásíte, prosím, abyste opravdu přišli, protože počet míst je omezený. Mohu dát až tři lidi do stejné komise, takže můžete říci i přátelům.“

 

Bůh ví, jak se křesťanský demokrat Jan Čižinský ocitl mezi mými facebookovými přáteli. Nikdy jsme se neviděli. V Praze 7 se angažuje hlavně v tamním referendu týkajícím se stavby nového sídla radnice. Toho jsem se jako rezident Prahy 3 účastnit nemohl, při prezidentské volbě ale bydliště v jiné městské části nevadilo.

 

Stal jsem se tedy vyslancem KDU–ČSL ve volební komisi okrsku číslo 9/535 v základní škole Tusarova. Kromě dodání potřebných údajů už stačilo jen zajít ve čtvrtek 20. prosince na úřad Prahy 7 a v kanceláři Mirky Vodrážkové z odboru výstavby a územního rozhodování Prahy 7, která měla „moji“ komisi na starost, podepsat slib a nafasovat průkaz člena volební komise. S tímto dokumentem v kapse už jsem měl jisté, že budu v základce v Tusarově ulici spoluorganizovat historicky první přímou volbu prezidenta.

 

SMĚRNICE O KALOUSKOVĚ HOUSCE

Volební místnosti se otevírají ve čtrnáct hodin, my ale měli sraz už o šedesát minut dříve. Při pohledu na plakáty na prosklených vstupních dveřích školníkovi oznamuji, že jsem přišel na „přednášku o školní zralosti“ v multifunkční učebně ve třetím patře. Pokus o vtip nevyšel, a tak po školníkově nechápavém pohledu vytahuji průkaz člena komise.

 

Ta má sídlí v prvním patře vycíděné školy, kde neopomněli ani vyleštění vystavených pohárů za sportovní a matematické soutěže. Místnost je veliká, krásná, dříve to prý snad bývala školní kaple. Po levé straně několik stolků složených do elka a mezi nimi energicky pobíhá úřednice Vodrážková. „Dobře že jste tady, jedna dívčina nám bude chybět, ale snad si poradíme,“ hlásí. U své židle už mám vyrovnané volební obálky s razítkem a sady volebních lístků, kdyby si je někdo z voličů zapomněl.

 

Dokument položený vedle mě málem přinutí rozesmát se nahlas. Jídelní lístek. Oběd: 2x obložená houska (uzené maso, pomazánka a pór. Zelenina), banán. Večeře: 1x obložená bageta (uzenina, máslo, sýr, zelenina), oplatka … a ve stejném stylu menu pokračuje dál. Zdeněk Pohlreich by měl radost. Dále se z lístku dozvídáme, že „na jednoho člena volební komise připadá 1x bal. kávy 100g (mletá paloma), 2x jemně perlivá voda 1,5 l a na jednu komisi ještě 1x bal. čaje a jeden kilogram cukru“. Největší perla se ale skrývá na konci. „Občerstvení poskytnuto být může, nikoliv musí. Na poskytnutí občerstvení není právní nárok (viz Směrnice ministerstva financí o postupu obcí při financování voleb)“. Aha, takže pokud se Miroslav Kalousek naštve, sebere nám housku. Au!

 

MLÁDÍ VPŘED!

Mirka Vodrážková nám rozděluje ulice a domy v nich (dostávám na starost Dělnickou 40, 42, 44 a Argentinskou 1, 3 a 5). Měl bych tedy „obsloužit“ 161 lidí, nakonec jich ke mně přijde přesně 74. Jejich jména jsou i s datem narození na seznamech. Vodrážková vysvětluje, že každému příchozímu musíme zkontrolovat občanku a po vydání obálky ho na seznamu zakroužkovat přidělenou zelenou fixou. Fasujeme také kancelářskou houbičku na vlhčení prstu, aby se nám lépe listovalo. Jednu na všech šest členů komise. Vodrážková poznamenává, že u předchozích voleb se fasovala jedna houbička na dva členy, ale úspory zřejmě dorazily i do volebních komisí.

 

Koukám na své kolegy. Předsedou komise je přítel Mirky Vodrážkové v bundě Dallas Cowboys, po mé pravici sedí studentka vyšší odborné školy sociálních prací Zuzka (Vodrážková se zná s její babičkou), nalevo mám odhadem padesátiletého vyslance ČSSD a později nás ještě doplňuje dcera Vodrážkové a zaměstnankyně jednoho z rádií Lucie. Předseda a Socan si pro ukrácení chvíle přinesli knihy s křížovkami, studentka Zuzka se šprtá nebo hraje hry na mobilu. Poté už všichni koukáme do prázdných uren.

 

Jedné větší stojící přímo v místnosti a druhé menší, s níž půjdeme třeba do nedalekého domu s pečovatelskou službou, aby si prezidenta mohli zvolit i méně pohybliví důchodci. Schránky jsou prázdné, takže je Předseda s Vodrážkovou mohou uzavřít a přelepit páskami, na které připojujeme své autogramy. Jako první studentka Zuzka, již k tomu Předseda vyzývá sloganem: Mládí vpřed! Je 13.40, ve škole se tedy ozývá zvonění a my dostáváme své první housky s uzeninou, máslem, sýrem a zeleninou. Jen místo banánu fasujeme mandarínku. Kalousek byl tedy prozatím velkorysý! Už za pár minut to všechno vypukne …

 

PANÍ SE VDALA. V POŘÁDKU

Udeří 14. hodina a dovnitř se nahrnou davy. První se k nám přihrne jakýsi pan Kec, ale posléze se ukazuje, že má volit u kolegů z druhé komise. Po něm si postarší pán stěžuje, že ulice a čísla domů stojící na cedulích na stole před námi jsou příliš nízko a malým písmem. Krátce poté už řeším první problém. Mladá paní mi podává občanský průkaz, ale její příjmení v mých seznamech nefiguruje. Aha. Vdala se, ale na úřadě si to nepřepsali. Datum narození však sedí. Bezradně se zadívám na vedle sedícího Socana, který před chvílí s jistou pýchou v hlase hlásil: „Já už mám za sebou voleb … to je v pořádku, že se paní vdala,“ vyřkne ortel a já už na seznam maluji zelený kroužek.

 

Vedle nás nalevo je druhá komise. Ta ovšem sbírá hlasy nikoli k prezidentské volbě, ale k referendu o radnici na Praze 7. Lidé si tedy nejprve zajdou k nám, a když odvolí, zamíří ještě o pár metrů vedle a celý proces ověřování, vydání lístků a hlasování do druhé urny si zopakují. „To je špatně udělané, s tím referendem. Hlavně těm starým lidem se to plete,“ kroutí hlavou Socan a bedlivě při tom sleduje, zda voliči házejí lístky do správné urny. Stačí, aby se vydali k té druhé, a už na ně volá: „Prezidenta hoďte do naší urny!“

 

 

Po pětadvaceti minutách u mě odvolilo šest lidí. Největší nával je u studentky Zuzky, jež obhospodařuje domy v Tusarově ulici. Prakticky se nezastaví. „To je vždycky na začátku, pak to opadne,“ hlásí zasvěceně Socan a Předseda přikyvuje. Zejména starší lidé mají tendenci povídat si. „Já už toho tolik zažila, ale tohle jsem ještě neviděla. A to je mi 93 let, víte?“ vykládá stařenka. „To jste ani zažít nemohla, paní, to je poprvé,“ navazuje na konverzaci Socan. „Hlavně aby to byl dobrý prezident jako tatíček Masaryk. Aby nám zvednul důchody. Chtělo by to Rašína,“ vzpomíná paní na prvorepublikového prvního ministra financí.

 

Krátce před patnáctou hodinou si odvolí i Socan. Na seznamu už mám 17 zelených kroužků, lidí ovšem už zdaleka nechodí tolik. Začíná to být pěkná nuda. Prohlížím si v mobilu webové stránky a snažím se krátit si chvíli tím, že si prohlížím jména a data narození na seznamech a představuju si, jak ti lidé asi budou vypadat. Před půl pátou naši komisi posiluje dcera Vodrážkové Lucka. Je nás tedy víc a lidí čím dál méně. Asi se ukoušu nudou. Ještě že spolu se Socanem a přenosnou urnou za chvíli vyrážíme za důchodci do domu s pečovatelskou službou a dvěma starými dámami, jež nahlásily, že chtějí volit, ale nejsou schopny dorazit do volební místnosti.

 

NEMÁM VE VÁS DŮVĚRU, PANE KOLÁŘI

V domově důchodců je sedmdesát lidí, zájem o volbu prezidenta jich projevilo patnáct. Pečovatelka nás provádí jednotlivými patry, na chodbě vždy rozbalíme lejstra a položíme urnu a za chvíli je odvoleno. Pak do nedalekého domu za zmiňovanými dámami. Vchodové dveře jsou zamčené. Zvoníme a představuji se do mluvítka. Chvíli ticho. „Nezlobte se, pane Koláři, ale já ve vás nemám důvěru,“ ozve se po pár vteřinách. „Mně volali, že přijdete zítra v deset,“ přidává paní vysvětlení. Socan jí vysvětluje, že „zítra přijde referendum, my jsme prezidenti“, ale vystrašená paní se zdá být neoblomná. Nakonec se  domlouváme a jdeme do čtvrtého patra. Paní se o volby živě zajímá. „V těch komisích jsem také sedávala, ale už jsem špatná na nohy,“ líčí a odevzdává nám v obálce hlas do urny. „No, volím Zemana. A nestydím se za to,“ sděluje nám a doprovází nás naproti ke druhé důchodkyni. Za chvíli jdeme zpátky do školy.

 

Při pohledu na lejstra konstatuji, že z „mých“ domů už odvolilo 45 lidí. Zajímám se o to, kdy mohu jít vhodit do urny svůj hlas já. Znamená to totiž přesun na Žižkov – trvalé bydliště v Praze 3. Po půl osmé mě Mirka Vodrážková vyzývá, ať už klidně jdu. Od osmi do desíti prý už lidi chodí „jen po jednotkách, takže to zvládneme“. Krátce před dvacátou hodinou se tedy loučím. Při cestě na tramvaj náhodně potkávám hudebníka Samira Hausera. Něco mi říká, že můj hlas Přemysla Sobotku asi nevytrhne a diskuse u piva o chystané desce a comebacku Samirovy kapely Vanessa může být o dost přínosnější. S odstupem se stydím, neb jsem to já a mně podobní nedisciplinovaní voliči Sobotky mohli nandat Táně Fischerové. Haha.

 

Debata se Samirem byla zajímavá. Písničky vznikají, na desku by to být mělo, a pokud vše dobře dopadne, měla by Vanessa opět začít koncertovat. Ráno se mi ale podaří mírně zaspat a ve Vinoři, kde bydlím, mi ujíždí autobus. Do volební místnosti se tedy nedostávám v osm, ale zhruba se třičtvrtěhodinovým zpožděním. Mí kolegové už sedí za stoly a kupodivu mi pozdní příchod nikdo nevyčítá. Čtu si ve Sportu o přestupu Davida Lafaty do Sparty a Jágrově cestě do Dallasu a při tom pohodlně stíhám odbavovat příchozí voliče. Před jedenáctou hodinou mám v lejstrech dvaašedesát zelených kroužků.

 

PRÁCE ZA 13 STOVEK

Socan se zajímá o peníze za účast v komisi, a tak nám Mirka Vodrážková přichází oznámit, že za první kolo dostaneme 1300 korun, za druhé také, a k tomu ještě dvě stovky v podobě jakéhosi bonusu. Vejdeme se tedy do 5000 korun, a peníze tak už nemusíme danit. Voličů se zdá být v sobotu méně než předchozí den, ale pořád ještě chodí. Sport už jsem přečetl i s tiráží a čím dál víc se nudím. Navíc začínám být alergický na stále se opakující scénku: „Dobrý den, jaká jste ulice? Tak tady u slečny.“ Následuje Socanův vytrčený prst před mým obličejem ukazující na studentku Zuzku po mé pravici. Snažím se však nedávat nic najevo. Přece jen: přesně tohle je naše práce. Zuzka má zdaleka největší zápřah. V půl dvanácté hlásí, že u ní bylo už 180 lidí. „To si zasloužíš nějakou prémii,“ říká v nadsázce Předseda. Socan se jen ošije: „Taky má nejvíc domů.“ Mirka Vodrážková každopádně hlásí, že máme účast mírně nad padesát procent.

 

„Vysvobozuje“ mě cesta s urnou za dvaaosmdesátiletou dámou. Když vejdeme dovnitř, paní je zrovna svlečená, což uvádí do rozpaků jak ji, tak mě. Služba vlasti si holt žádá oběti! „Stejně si zvolíme vola,“ snaží se situaci odlehčit její padesátiletý syn.

 

Ve volební místnosti se toho už příliš nad rámec běžné rutiny neděje. Zajímavá je snad jen starší paní, která nám předloží občanku, vyzvedne si obálku a lístky, ale poté s nimi odejde, aniž by volila. „Někteří lidi holt mají z dřívějších dob zafixované, že je účast ve volbách povinná, i když volit nechtějí,“ glosuje to Mirka Vodrážková. Později se ukáže, že nám to paní odnesením obálky pěkně zavařila.

 

 

Do čtrnácté hodiny, tedy konce prvního kola voleb, zbývá pět minut. Sčítáme zelené kroužky na arších. Mirka Vodrážková nám vysvětluje, jak bude probíhat počítání. „Nestresuj,“ komentuje to její dcera Lucie. „Já nestresuju,“ hájí se Vodrážková. „Ale stresuješ,“ namítá Předseda. Ve čtrnáct hodin se místnost uzavírá. Všechny věci ze stolů, včetně ubrusů, mizí pryč, jen na jednom z nich zůstává notebook. Předseda rozřezává pečeticí pásky a já spolu se studentkou Zuzkou sypeme lístky z velké urny na stůl. Nejprve počítáme obálky a pro lepší kontrolu je třídíme po deseti. Poté z nich vyndáváme lístky, dáváme je na hromadu a obálky shazujeme na zem, kde je na hromádku sbírá slečna Lucie. Tři obálky musíme vyřadit, protože v nich buď není hlasovací lístek žádný, anebo dva, takže jsou neplatné.

 

KDYŽ ČÍSLA NESEDÍ...

Poté třídíme lístky podle jednotlivých kandidátů. Při tom všem stále dokola počítáme. Obálky, lístky, hlasy pro kandidáty, pořád dokola. A stále nám to nevychází. Takže se počítá znovu. Vydali jsme 575 obálek z 1025. Druhé číslo ukazuje na počet oprávněných voličů + patnáct lidí, kteří si požádali o voličský průkaz, aby mohli volit u nás, i když bydlí jinde. Tři hlasy byly neplatné. Součty hlasů pro jednotlivé kandidáty by tedy měly činit číslo 572. Jenže nám to stále nevychází. Počítá se znovu. Odstraňujeme naše počtářské chyby, ale čísla stále nesedí. Opět počítání. Nakonec si kdosi vzpomene na paní, jež si obálku vzala, ale místo aby ji hodila do urny, odnesla si ji domů. Sláva! Čísla jsou v pořádku!

 

Celé to trvalo bez několika minut hodinu, ale máme to za sebou. Ačkoli první dva lístky, které jsem z obálky vyndal, byly se jménem Miloše Zemana a na dvou následujících stálo Jan Fischer, nakonec u nás všechny suverénně válcuje Karel Schwarzenberg. V našem okrsku získal 236 hlasů, druhý Zeman 102 a třetí Fischer ziskem 64 hlasů těsně porazil Jiřího Dienstbiera, jehož jméno do urny vhodilo 59 voličů. Miroslav Kalousek možná něco tušil, protože nám nesebral ani poslední oběd v podobě velice nevábně vypadajícího řízku v umaštěném igelitu.

 

Mirka Vodrážková s Předsedou si volají auto a vezou čerstvě spočítané údaje na „vyšší místa“. Teprve teď jí prozrazuji, že jsem z Reflexu. Tušila to, protože mi pokyny ­mailem posílala na firemní adresu. Navíc prý Socan neustále hlásil, že jsem „nějakej podezřelej“, protože si pořád něco píšu.
Po několika desítkách minut volá Vodrážková dceři Lucii, že vše úspěšně předali, a můžeme být tedy propuštěni. Vidět bychom se měli za čtrnáct dní při druhém kole. Tak nějak si říkám, že mi jedna „služba vlasti“ touto prací stačila. Ale uvidíme. Můj „kontrakt“ platí i pro druhé kolo. A přece nemůžu nechat Socana ve štychu …

 



Klíčová slova: rxrxpetrkolar



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře