Je to snad mezi národními povahopisy unikátní záležitost: většina národů modeluje ságy svých hrdinských činů. To my ne.
S masochistickou rozkoší o sobě tvrdíme, že jsme národ zbabělců, v lepším případě opatrníků. Tam, kde jiní z prkotin zarputile vytvářejí heroické výkony, Češi stejně umanutě budují obraz srabáren a křiváren. Na ty, kteří z národního klišé vybočují, tu plivneme, tu zapomínáme.
Tedy: okupaci a protektorát (či protentokrát, jak se říkalo) jsme nepřijali pokořeně. Odboj sice nebyl silný, byl ale organizovaný a měl poměrně širokou podporu obyvatel. Od demonstrací, jako byl 28. říjen, 17. listopad, ale také manifestační převoz ostatků Karla Hynka Máchy z odtržených Litoměřic do Prahy či domažlická pouť ke svatému Vavřinci, bojkot protektorátního tisku a mnoha dalších vystoupení až k sabotážím. Vzhledem k zásobovacím potížím a poklesu sociální úrovně se množily stávky. Nálada obyvatelstva ve vztahu k Říši rozhodně nebyla kladná.
HEYDRICH NÁS NALOMIL
Je nesporné, že odpor se podařilo Reinhardu Heydrichovi otupit. Jeho pracovní metodou byl teror. Veřejnost se zalkla strachem. Tehdy se o nás začalo hovořit v bojujícím zahraničí vcelku nedobře. Působili jsme coby výkonná zbrojovka Říše, odpor ochrnul. Edvard Beneš a naši politici byli v prekérním postavení. Těžko spojencům vysvětlovat, že česká společnost narazila na něco, na co nebyla zvyklá. Krutost, bezohlednost, nasazení rozsáhlého nacistického bezpečnostního aparátu … Byl to šok.
Nerad také v souvislosti s Heydrichem používám termín atentát. A už vůbec nesnáším ve spojení s ním sloveso „spáchali“. Páchají se špatné činy. Zabití Reinharda Heydricha bylo vojenskou operací svobodné armády z rozkazu svobodné vlády Československa v zahraničí. Heydrichova smrt nás ukázala světu v jiném světle. Jestliže krutý šok jeho metod nám na čas získal nedobrou pověst zlomených, útok na něj vyvolal opačnou reakci. Nejen čin samotných parašutistů. Ale také jeho podpora v odbojovém hnutí.
Kolik lidí bylo ochotno obětovat život při ukrývání výsadkářů. Včetně žen a mladých lidí. Bylo by třeba zrevidovat další zdejší mýtus. Ten o českém hromadném udávání. Většina nitek vedoucích k likvidaci parašutistů a odboje s nimi spjatého vedla od Karla Čurdy. Jinak se nějak přehnaně udavačů nenašlo, samozřejmě kromě otevřených kolaborantů, kupříkladu aktivních vlajkařů. Třeba: nadporučík Alfréd Bartoš se pohyboval téměř půl roku po Pardubicích, kde ho z jeho předválečného působení u jezdeckého pluku každý znal. Nikdo ho neudal.
LIDICE A LEŽÁKY
Lidická tragédie byla jiným upozorněním zahraničí na to, čemu čelíme. Lidice se staly symbolem české oběti a nacistického zvěrstva. Útok na Reinharda Heydricha i jeho důsledky změnily naše postavení. Nejdůležitější bylo oduznání mnichovské dohody. Stali jsme se plnoprávnými partnery protihitlerovské koalice. Za takové oprávnění se ovšem v časech válečných platí krví. Ono se nám to v míru s plnými břichy diskutuje, zda takové oběti stojí za to. Kde hledat cenu svobody, cti a hrdosti? Všechny nevinné oběti s lidickými v čele zaslouží úctu. A také nebýt těchto obětin, jež nacistický teror položil k Heydrichovu katafalku, možná bychom na konci války nebyli na straně vítězů.
Je mi ale líto, že v jejich pozadí zůstávají jiní mrtví. Padlí v uvědomělém boji. Za patetickým osudem Lidic je trochu stranou třeba vesnička Ležáky. I její obyvatelé byli vyvražděni, osada srovnána se zemí. Na rozdíl od lidických ale věděli ti z Ležáků proč. Všichni totiž spolupracovali na vysílání Libuše, spojnice parašutistů s Londýnem. A všem bylo jasné, co tím po zabití Heydricha riskují. To nebyly oběti, ale bojovníci. Především skrze ně vyslal mrtvý Heydrich do světa významné poselství: „Češi se nevzdali.“
