VÁNOČNÍ POVÍDKA: Postava v bílém

Je předvánoční odpoledne. Slavnostně bílé. Třetí adventní neděle.

 

„Musíme ven, okoukneme trhy na náměstí. Co říkáš, miláčku?“ Pavlína se dívá z okna.

 

„Za čtvrt hodiny je v telce nová pohádka,“ kroutí se Radek.

 

„Venku je pohádka. Pojď!“

 

Na náměstí to mají deset minut chůze. Setmělo se. V kuželech před chvílí nasvícených pouličních lamp se rojí jemňoučké vločky a sypou se na ně s pravidelností a hustotou, jako mouka z pekařova síta. Na chodníku, jim přímo v cestě, modelují hebké bochánky, do kterých je radost ťápnout. Úzká, málo osvětlená ulička se otvírá do historického jádra města.

 

„Letos je to velký, jsem nadšená!“

 

„Já taky,“ říká uprostřed roje vyšňořených stánků a blažených spoluobčanů s klobásou a kouřícím kelímkem. Vůně grogu a medoviny je provádí kolem hrdých prodejců tradičních výrobků, ukázek starých řemesel, středověkých kejklířů, vykladaček karet.

 

Po nutném kolečku dostanou chuť na něco jiného, duševního. Po opaku atmosféry plné přes sebe znějících koled, propletených slov, cinkotu zvonků a kladiv kovářů. V horní části náměstí je kostel. Na schodech se vzájemně otřepou a vcházejí. V tu chvíli je přirazí jedinečná a silná vůně prostoru zpět na veliké vstupní dveře. Lidí uvnitř není mnoho. Vybírají lavici, na kterou vrhá stín velký nazdobený stromeček. Pohodlně se usadí. Radek ji vezme něžně kolem ramen a položí si její hlavu na klopu saka.

 

Za chvilku, aniž ví proč, přivře oči. V okamžiku se všechno kolem něj nasvítí ostrým, ale neoslňujícím bílým světlem. Uprostřed stojí nejasná postava v bílém. Radek čeká na slova, která nepřicházejí. Otevře oči. Lituje toho. Znovu je zavře. A ještě jednou. Nic. Celý život o něm přemýšlel. Věřil, potom váhal. Teď to ví jistě. Je šťastný. Přitáhne Pavlínu a myslí na to, že teď na tomto místě a v tento okamžik má úplně všechno. Díky Bohu.

 

„Můžeme jít?“

„Jasně, můžeme.“