Všichni ve třídě ho měli. Jen on ne. Místo toho, aby mu ho rodiče koupili, dali mu loni pod stromeček encyklopedii. Předloni vědomostní hru. Zbývaly dva dny do Štědrého dne a nemohl usnout. Co když ho vážně nedostane? Kdo se s ním pak bude kamarádit?
Trhl sebou a vzbudil se. Poletoval nad jemu dobře známým kuchyňským stolem. V rohu vánoční strom a pod ním dvě krabice, košíček pomerančů a pět banánů. Lidi u stromku poznával. Viděl mámu i tátu; oba mladší, jak je znal z fotografií. Volal na ně, ale nikdo v místnosti ho neslyšel. Ani babička s dědečkem, kteří se od té doby příliš nezměnili, jen jim prořídly vlasy.
Mrknul a v mžiku se změnily postavy. Místnost však zůstávala stejná; jen se proházel nábytek a stěny byly zdobené, ne bílé, jako jsou dnes. Poznával jen babi a dědu, které viděl na nažloutlých fotografiích. Pod stromkem tentokrát bylo hlavně ovoce. Lidé, zjevně celá rodina, zpívali koledy a byli rádi, že jsou spolu.
S dalším mrknutím se ocitl v jiné místnosti, postavy už nepoznával. Světlo petrolejky osvětlovalo jen úzký kruh přítomných, kteří seděli okolo stromku. Pod ním byly dřeváky, ručně vyráběné hračky a ručně vydlabaná dřevěná lžíce.
Když mrknul znovu, už neviděl skoro nic, jen několik svíček umně připevněných na stromečku. Vánoce před dvěma sty lety. Zamyslel se, co lidi na Vánoce spojovalo před takovou dobou a jak vypadají dnes. Ve svých jedenácti letech procitnul a uznal, že i bez dárku za patnáct tisíc korun se dalo žít. A dnes to musí jít taky. Před lety lidi spojovalo pouto rodiny, která držela pospolu.
Mrknutím se vrátil do postele. Od nohou mu projel celým tělem pocit, že padá dolů, do vzduchoprázdna. Trhnul sebou, prudce oddychoval. Chvilková nepřítomnost ho donutila přemýšlet nad sebou a tím, jak se k ostatním chová. Zda není tím, kdo rodinu štěpí.
Přestal toužit po nejnovějším telefonu. Ve středu jeho zájmu nebyla nejnovější hra. Začal přemýšlet, jak potěšit ty druhé. Vánoce nejsou jen o tom brát, ale i dávat. Dárky, lásku, čas.
