Z poslední lžíce polévky se na Zoe chechtalo rybí oko. Méně leklé, než by člověk čekal. Třeba je Boží, když je ten Štědrej den, napadlo Zoe. Třeba je to takové to zlaté oko v kosočtverci z paprsků, nad nímž v kostele její mladší bratr vykřikl: Jé, píča!
Rybí polévka byla dar Boží. Jakási dívka jí ho vykydla do oprýskaného ešusu. Na tričku měla logo hlavního města a medailonek Marie Panny. Zoe si uvědomila, že ji nedávno viděla s tlampačem, do kterého řvala: „Ježíš tě miluje. Alelujá.“ Zoe neměla logo ani tričko a nikdo ji nemiloval. Utřela si ruce do ušmudlaného vaťáku.
Sbor na Staroměstském náměstí zpíval Jingle Bells. Sbormistr, seriózní pán s žehlícím prknem místo zad, se klátil do rytmu. Jeho sešněrovanost narušovaly zamlžené lenonky. A obrovský vánoční strom… trapný rapper ověšený zlatými řetězy. Klátila se s nimi.
Stalo se TO před deseti lety. Taky Jingle bells. Stála před sborem, široce se rozmáchla jako vždy a najednou taktovka nebyla v její v ruce. Ne, že by z ní vypadla. Ale byla tam a nebyla zároveň, jako by ji držela prodloužená ruka a její paže tvořila jen část nekonečného nástavce… Chvíli se zdálo, že si vypíchla vlastní oko, chvíli, že oslepila všechny sboristy.
Zpěv utichl, zraky všech se upřely na Zoe, která se vytrácela… „Je to z ní cejtit na sto honů,“ zaslechla. „Už dejchat s ní společnej vzduch je riskantní.” „Tě benga zastaví a nadejcháš,“ ozvalo se. Cejtit, dejchat, dech, nadejcháš, cejtit, dejchat, dech, nadejcháš, a pořád dokola.
Jingle bells jako umíráček.
Zoe v té době říkali bernardýn. Soudek měla vždycky po ruce a skladbu, do níž se zakousla, už nepustila. Později se její zaťatost někam vytratila, zbyla jen lahev.
Ticho na pódiu, nebo jen ticho v hlavě? Odložila ešus, jako by něco zacinkalo.
Někdo jí zlehka zaťukal na rameno. Byl to pán s lenonkami. S úsměvem jí podával taktovku.
Ruku měl napřaženou směrem k ní snad celé věky.
Zdvih.
A kdyby se někdo sehnul k oprýskanému ešusu, uviděl by na dně malinkatou rolničku.
