Holčička Kate leží tiše v posteli. Je přikrytá až po bradu. Nervózně se vrtí pod peřinou, kterou si neustále upravuje tak, aby nikde nečouhal ani kousek jejího hubeného těla. Rozhlíží se ve tmě jako poplašené zvířátko. Roletami prosvítá trochu světla z lampy na dvoře. To jí na klidu nepřidává, spíš naopak. Pokoj je plný stínů a hlavně zvuků. Zvuků sedmi dětí, tiše dýchajících, chrápajících, vrtících se, mluvících ze spaní. Kate tu má problémy usnout každou noc, ale tahle noc je jiná, mnohem horší.
Uplynul přesně rok od toho strašného dne. Od vánočního masakru 1927, jak všude v médiích dramaticky nazývali den, kdy šílený útočník vyvraždil celou rodinu holčičky Kate v malém domku v Bronxu. Při té vzpomínce se jí nahrnou slzy do očí. Rozšklebená lebka maminky, smutný výraz v očích umírající sestry, otec ležící v posteli - jako kdyby spal - s kuchyňským nožem zaraženým hlubokou mezi žebry. Holčička Kate ví, že se vrátí. Cítí, jak vyčkává za dveřmi. Nikdo jí nevěří, nikdo jí nepomůže. Šílený Santa se plíží po chodbě a ona tu leží připoutaná k posteli.
Co to bylo za zvuk? Otvírající se dveře? Je tady! Slyší jeho dech. Bezmocně trhá železnými pouty. Zapírá se o postel a vší silou se je snaží přervat. To ne, vždyť se připravovala celý rok, brousila řetěz o ostrou hranu postele. Cítí jeho dech na svém krku. V posledním marném pokusu pouta povolují. Holčička Kate je volná, ale šílený Santa už je tady. Co teď? Vzpomněla si na uvolněnou tyč v čele postele. Jedním prudkým škubnutím jí vytahuje a začíná s ní mlátit kolem. Musí se ubránit. Šílený Santa znovu řádí. Přichází si pro svou krvavou oběť. Všude kolem se ozývá pláč a řev ostatních dětí. Vzduch těžkne pachem krve. Kde je noční sestra? Proč jí to tak trvá? Dveře se otevírají. Sestra rozsvěcí světlo a začíná hystericky řvát. Krev na zdech, krev všude, krvavé uzlíčky dětských těl. Uprostřed pokoje holčička Kate s železnou tyčí v ruce, zmateně pátrající, kam zmizel šílený Santa. Je pryč a zase jí nikdo neuvěří...
