Ze zastávky jsou to k jejímu domu necelé tři kilometry. Zvedl se vítr a Jiří si přitáhl tenkou bundu až pod bradu a roztřásl se zimou. Jeho stopy rychle zapadávají novým sněhem. Když Janu včera potkal, ovládlo ho podivné vzrušení.
Stáli v řadě na smrt. Vzrušoval ho ten stůl plný krve a vnitřností. "Čtvrtku, prosím," vynesla ortel.
"Ryby prodávám jenom celý," zhrublý hlas ji udeřil přímo do tváře. Stěží ovládla své slzy a pomalu se prodírala pryč. Samota bolí.
"Taky sháním jen jeden kousek," zastavil ji Jiří.
Další hodinu stáli u voňavého stánku s punčem. "Blízkým ubližuju," odpověděl na její pozvání k zítřejší sváteční večeři.
"Rybu koupím. Celou," Řekla hrdě.
Vlhké vločky rozpíjí na ubrousku nakreslenou mapku a Jiří ztrácí cestu. Nebe je temné a ztracená betlémská hvězda bloudí hluboko ve vesmíru.
Domem se šíří vůně smažené ryby. Teploměr za okny ukazuje mínus čtrnáct a sněhová bouře sílí. Už tu měl dávno být.
Světla domu už má Jiří na dohled. Od protější stráně ho ale dělí několik metrů široká ledová plocha, která mizí v záhybech členitého údolí. Řeka? Marně otáčí rozvlhlý plánek. Sestoupil až ke kraji. V kapse sevřel velký řeznický nůž. Několikrát se chtěl vrátit, ale něco silnějšího než on ho nutí jít dál. Po pár krocích zaslechl praskot a ovládl ho strach. Lehl si. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít vzpomněl si na slova, která slýchal ve vězeňské kapli. Pruhem mezi stromy se snáší velké vločky. Dlouhé minuty myslí na smrt a svůj ubohý život. Nakonec nůž odhodil do hluboké závěje.
Nemohl zabloudit - od nádraží je to lesem, pak po stráni dolů a zbývá jen přeběhnout silnici. Vše mu nakreslila.
Jana se obléká a vydává se k nádraží. Našla ho brzy. Ležel na zádech a po tvářích mu tekly slzy.
"Proboha," rozběhla se k němu.
"Stůj, stůj! Propadneš se!" Poprvé, úplně poprvé v životě pocítil, že má o někoho skutečně strach.
"Neboj." Klekla si u něho a vzala ho za ruku. "Tys přišel." Usmála se.
V zatáčce se objevila dvě velká, rychle se blížící světla nákladního vozu...