V noci mě málem ranila mrtvice. Zdálo se mi, že mnou někdo cloumá, v polospánku jsem otevřela oči a nade mnou stála shrbená postava.
Chtěla jsem křičet, ale nešlo to.
„Otylko,“ pravila ta postava takovým nakřáplým pološeptem a mně po chvíli došlo, že to je babička. Otylka je naše mrtvá teta. Rozsvítila jsem lampičku.
„Babi, co se děje, proboha?“ Odhrnula jsem si mokrý vlasy z čela, z tý hrůzy jsem se už stihla zpotit.
„Můžeš mi říct, proč letos to obilí tak práší?“
Babička měla ve vlasech zamotanej vánoční řetěz. Asi při svý noční toulce domem prošla kolem stromku.
„Babi, je prosinec!“
Nezbejvalo než odvést babičku zpátky do pokoje a moc to nerozmazávat.
Z ložnice na nás vyběhl otec.
„Co se tady couráte? Sotva jsem zabral!“
„Práší obilí.“
Otec vykulil oči, obrátil je v sloup a zmizel v ložnici.
Každopádně se ode dneška zamykám i na noc.
„Tak už začla chodit i k tobě?“zeptala se mě matka u snídaně.
„U vás byla taky?“
„K nám chodí už od svatby. Ale to je zase jinej příběh,“ řekla dost otráveně.
A pak dodala: „Ne náhodou jsme vás obě počali mimo domov.“
Pakovala jsem se z kuchyně. To, že by rodiče měli mít nějakej společnej sexuální život mi připadalo nechutný.
Doma je děsný dusno. Ségra zbouchnutá, máma naštvaná, otec nemluví, babička blbne. A do toho Vánoce.
Matka má zvrácenou zálibu péct cukroví ve velkým, i když se při tom vždycky nervově zhroutí.
Dřív jí pomáhala babička, ale poslední dobou už se kolem spíš jen motala a překážela, navíc začala všechno olizovat a to matku přivádělo k šílenství.
Když se matka chystá péct, všichni se snažíme vypadnout z baráku. To pak začnou nářky, jak je na všechno sama, že jí nikdo s ničím nepomůže a že se na nás vykašle. Jako bychom si to pečení u ní objednávali!
„Kde je cukroví?!“ máma zařvala tak strašně, že to ke špajzu přivedlo celou naši rodinu. Několik kilo cukroví bylo fuč.
Babička se přitočila k tátovi. „Pavlíku, proč Danuška tak vyvádí? Já to cukroví vyhodila. Muselo bejt nepoživatelný, už je srpen! “
„A práší obilí.“ Dostala jsem facku.
