Naše rodina na vánoční zvyky nikdy moc nebyla. Veškerou obřadnost a svátečnost většinou obstarával otec, který se zpravidla opilý dusil kostmi z maminkou upečeného kapra, a štkající babička, jež ze sebe mezi vzlyky zoufale vyrážela, že tohle si pán Ježíš nezaslouží.
Tento rok byl však jiný. Můj bratr Evžen, nyní vlastně Evžénie (po letech konečně prodělal vytouženou operaci pohlaví), se rozhodl, že bez krájení jablek, pouštění ořechových skořápek po vodě a vůbec všech těch „roztomilých a krásných zvyklostí“ nebude náš Štědrý večer kompletní.
„To máš z toho, že do tebe cpou ty hormony,“ šermoval zuřivě otec Evženovi před obličejem placatkou. „Úplně z toho blbneš, ty...kreaturo!“
„Josefe, kroť se!“ zvolala pohoršeně maminka.
„To je dobrý,“ pohladil ji rukou se zeleně nalakovanými nehty po hlavě Evžen, „on je táta trochu všechnofob, když se napije. Což je vlastně v jednom kuse.“
„Ty aby sis nerejpnul, co?“ vyštěkl otec. „Bejt tebou, tak moc nemoralizuju.“
Evžen se jen usmál, vzal mu placatku a do ruky mu vložil kleštičky s kalíškem roztaveného olova.
„Tak do toho, táto, uvidíme, co nám z toho vyleze!“
Otec vrávoravě vyrazil k míse s vodou a samozřejmě zakopl o naši kočku, takže olovo vylil na nedávno zakoupený koberec.
„Tak to vypadá, že celej příští rok bude v hajzlu!“ zařval a utekl z místnosti.
Babička se okamžitě rozječela, že už chce být mrtvá. Když jsme ji uklidnili, Evžen nás donutil jít ke dveřím, kde se rozhodl házet střevícem, protože ho zajímalo, jestli se příští rok provdá, nebo zůstane na ocet. Naneštěstí si vybral jednu ze svých obřích bot s asi deseticentimetrovou platformou. Hodil ji za sebe gargantuovskou silou hráče rugby, jímž kdysi býval, a neomylně strefil do hlavy otce, jenž se přišel podívat, co to zase vyvádíme za kraviny.
Když tátu se silným otřesem mozku odvážela sanitka, měli jsme pocit, že námi konečně prostoupila pravá vánoční atmosféra. Bratr začal zpívat Tichou noc a my se k němu postupně přidávali. Klid a mír. O těch přece Vánoce jsou, ne?
